Americký statistik Nate Silver je znám asi i řadě českých čtenářů. Dokázal velice přesně předpovědět výsledky amerických prezidentských voleb. V češtině nyní vychází jeho dva roky stará kniha Signál a šum.
Autor se zde vyjadřuje k otázkám ekonomických prognóz, lehce zpochybňuje „konsenzus“ o globálním oteplování. Analyzuje problém terorismu stejně jako rozdíly mezi klasickou (frekvenční) a bayesovskou statistikou. Na reklamách v pražském metru je kniha inzerována spolu s pochvalným komentářem miliardáře Karla Janečka.
Jedna z kapitol knihy totiž popisuje vývoj šachových programů a reakci lidských hráčů na ně. V poděkování na konci najdeme Vasika Rajlicha, autora Rybky. Nat Silver se jeden čas živil pokerem a poukazuje na jeho podobnost se šachy (v této souvislosti mě vždy pobaví někteří čtenáři Novoborského šachového serveru, kteří se při reklamních článcích o pokeru mohou vzteknout). Obecně Silver oceňuje jakékoliv hry, které se hrají o peníze – prostě tím člověk prokazuje, kolik je na určitý výsledek ochoten vsadit, nakolik si za svým názorem stojí. Silver tvrdí, že mnoho tlučhubů (prognostiků, analytiků, komentátorů, alarmistů, proroků…) by ve světě fungujícím jako sázková kancelář začalo své výroky promýšlet asi trochu pečlivěji.
Leč k samotné šachové části textu. Pomiňme některé terminologické apod. chyby (nešachisté asi nezaregistrují, šachisté jsou na tento stav bohužel zvyklí a v duchu si udělají „překlad“). Asi nejzajímavější je výklad příčin prohry Kasparova ve slavném zápasu s počítačem Deep Blue od IBM v roce 1997. Kasparov vyhrál první partii, ale už v ní se možná lámal chleba. V celkově beznadějné pozici udělal totiž Deep Blue nesmyslný tah, jímž konec značně urychlil. Šlo o chybu v programu, která byla již několikrát opravena, na tomto místě kódu ale přetrvala – algoritmus za určitých podmínek selhal a program se pak rozhodl pro tah zvolený náhodně.
Kasparov si ovšem závěr partie vyhodnotil jinak. Usoudil, že počítač rozpoznal beznadějnost dalšího odporu (ať už striktní umělou inteligencí, nebo gigantickým propočtem) a rozhodl se si závěrečné utrpení zkrátit. A zde třeba nastal kritický bod. Kasparov se do té doby na adresu počítačových programů vyjadřoval kriticky, nyní ale možná najednou přešel k opačnému extrému a začal Deep Blue přeceňovat – včetně toho, že IBM obviňoval z podvodu, tedy že proti němu ve skutečnosti hraje tým živých šachistů; možná se mu v podvědomí dokonce vynořil obraz známého „šachového Turka“. Takhle (dle Silvera) alespoň vývoj zápasu vykládá Kasparovův sekundant v zápasu Frederik Friedel.
Čímž se dostáváme ke druhé partii, kdy se Kasparov vzdal v pozici, která byla možná remízová – zde se názory různě přelévaly sem a tam; nevím, jak to algoritmy vidí dnes a po pravdě řečeno je to jedno. V pozici, která je možná prohraná a možná remízová, se totiž člověk za normálních okolností nevzdává. Deep Blue ovšem předtím zahrál tah pro počítačový šach poměrně nečekaný. Proč ale? „Kasparov na ten důvod prostě nepřišel. Pokud ovšem nebylo správné jeho podezření – Deep Blue vidí na dvacet a více tahů dopředu.“ Proto se pak vzdal, nechtěl už plýtvat silami na odpor, který pokládal za beznadějný.
Komentátoři se následně vyjádřili, že Deep Blue hrál jako člověk, což Kasparova možná dorazilo. Sekundanti mu posléze prozradili, že se vzdal v nejasné pozici, to už ale Kasparova jen ještě víc zmátlo. Přesto ve 4. a 5. partii ještě dokázal získat výhodu, ne ale celý bod, šestou partii černými pak Kasparov v Caro-Kannu prohrál v miniaturce a prakticky v agónii.
Z pohledu dějin počítačového šachu jde samozřejmě pouze o střípek. Deep Blue už z rozhodnutí IBM nehrál, následovaly např. nerozhodné výsledky Kramnika proti nejlepším programům (kde se ještě zdálo, že počítač tahá za kratší konec) a pak nezadržitelný triumf hrubé síly hardwaru i algoritmů. K tomu všemu by došlo bez ohledu na výsledek Kasparovova zápasu, ale i tak je to snad zajímavý příběh; respektive samozřejmě jeho možná interpretace.
Jedním z deklarovaných cílů Silverovy knížky je naučit čtenáře pracovat s nejistotou – ne ovšem ve smyslu rezignace, ale spíše jako přiřazování pravděpodobností různým možnostem a pružným změnám těchto odhadů na základě nově přicházejících dat. Takže namísto závěru „kdoví, co se tehdy v zápasu Kasparova a Deep Blue stalo“ by autor knihy zřejmě uvítal odpověď na otázku – jaké jsou podle vás možné scénáře (třeba Kasparov poslední partii prohrál schválně po zvlášť špatné hře, aby tím celý zápas shodil?) a kolik byste si na ně vsadili?
Nate Silver: Signál a šum, Paseka, 2014
Původně psáno pro Šachový týdeník.