Vodík samotný je problematické skladovat i přepravovat, je hořlavý i výbušný. Amoniak by tento problém být neměl, může být v normálních plastových lahvích, přepravován a tankován podobně jako LPG (zkapalněný ropný plyn, snad propan-butan? Viz Wiki.cz).
Zdroj uvádí, že amoniak lze pomocí katalyzátorů rozkládat na vodík a dusík (jak je to vůbec s rovnováhou reakce?), nicméně je to drahé, především kvůli ceně katalyzátorů. Použít lze ale amid sodný, který nestojí skoro nic. Pak půjde o soustavu reakcí, kdy na konci amid sodný opět vypadne: reakce se popisuje jako kombinace/cyklus Na/NaNH2… (tedy snad vznikne i kovový sodík, který dále reaguje s amoniakem na vzniku amidu?). Proces působí poněkud divoce (jak přimět amid sodný k rozpadu na prvky včetně kovového sodíku?), ale prý může probíhat v přenosném průtočném reaktoru, který by byl součástí automobilů.
Zdroj: Phys.org
Poznámka:
Vzhledem k tomu, že značná část amoniaku se ovšem získává právě z vodíku, a to celkem náročnými reakcemi s drahými katalyzátory, za vysokých teplot či tlaků, mi ovšem příslušná metoda přijde neekonomická a ani k prostředí ne zrovna šetrná (už i proto, že méně dusíkatých hnojiv znamená nutnost obdělávat větší rozlohu půdy).
Nositel Nobelovy ceny a před pěti lety šéf Obamovy administrativy pro energetiku profesor Steven Chuza vodík prakticky odpískal, neb s ním prý energetických úspor nedosáhneme. Uvidíme. Osobně mi ale přijde, že když už vodík a solární energetika, pak je to celkem rozumná kombinace; používat sluneční energii k fotolýze vody.