Hlavně ať není válka! Slýchám, čtu... a trochu se také bojím. Ale jaká válka vlastně? Vždyť se válčí zcela nepřetržitě, kam se jenom podíváme.
Není válka, co se děje v Jemenu? Umírají tam tisíce lidí a běžný pozorovatel asi vůbec nechápe, o co tam jde. A co taková Libye? Jako Evropská unie tam podporujeme jakousi oficiální vládu, ale nejméně stejnou váhu – vojenskou, ekonomickou a politickou má ještě jedna vláda. Tu zase podporuje Rusko. A bojují mezi sebou. A lidé umírají. Klid není stále ještě v Sýrii a Iráku. Víme vůbec přesně, co se děje v některých částech Afriky? Jasné je jenom, že se tam válčí. Donbas vůbec není daleko.
Na takové války jsme si tak nějak zvykli a obavu máme jenom z velkého konfliktu velmocí mezi sebou. Ne, že by nehrozil. Koneckonců těm zlým Rusům by už konečně měl někdo ukázat, kde je jejich místo. A tak se pro jistotu posuneme s našimi základnami až těsně k jejich dvorku. Ale jistota několikanásobného zničení navzájem – zdá se – pořád ještě funguje.
Velká válka
Jsou i jiné války, méně nápadné, sofistikovanější. Tu se rozpadne počítačový systém řízení energetiky ve Venezuele. Jindy zase zavedeme sankce. A poměrně dost se bojuje v informačním a mediálním prostoru. Dobře mířený pohlavek „nepřátelskému“ novináři je spíše úsměvnou epizodou. Mnohem vážnější jsou cíleně deformované zprávy, anebo dokonce zprávy o událostech, které raději nezveřejníme, protože tak nějak nezapadají do našeho obrazu světa. Je celkem pochopitelné, že nevíme, o čem si nedávno povídali prezident Trump s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Ale možná bychom si alespoň o tom mohli přečíst krátkou zprávu. Protože fakt, že se setkali, také o něčem vypovídá.
Velká válka ale není úplně vyloučená i z dalších důvodů. Pomiňme teď skutečnost, že o zahájení války možná už v tomto okamžiku rozhodují automatické systémy, které vyhodnocují nebezpečí útoku. Asi tam někde na konci u červeného tlačítka zatím sedí člověk. Ale co když ho bájná umělá inteligence nakonec nepustí ke slovu, protože jí bude asi celkem jedno, jestli přežije. Nezapomínal bych také na historicky ověřenou praxi, že války – spolu s neřízenou inflací – jsou docela účinný prostředek ke smazání dluhů. A těch se nakupilo zejména na západní polokouli tohoto světa docela dost.
{mprestriction ids="1,2"}
Velké válce může zabránit, ale současně ji možná spoluiniciovat, i něco jiného. Svět už několik let prochází tím, co bych nazval novým nastavováním mocenské matrice. Po skončení studené války (jsou autoři, kteří ji nazývají první, protože teď už prý probíhá druhá), se zdál být svět jednodušší. Sovětský svaz a celý jeho blok se zhroutil do sebe a světu dominoval Západ. Čínu tehdy vlastně nikdo nebral v potaz. Ale noví i staronoví hráči se po třiceti letech najednou objevují na světové šachovnici a hýbají svými figurkami podle vlastního uvážení. Tendence je, podle mého názoru, zřetelná. Dříve nebo později bude muset dojít k nějakému novému Teheránu, nové Jaltě, nové Postupimi.
Rusko, které si již rozdělovali na menší knížectví a tiskli pro ně dokonce v předstihu peníze, je najednou zpět na světové scéně. Odmítlo být poraženým. Nemá sice sílu na ekonomické vůdcovství, ale ubránit se zřejmě dokáže. Proto je cílem opravdu brutálních politických a ekonomických útoků. Najednou se učíme brát vážně Čínu, která je příliš velká a příliš neprůhledná pro obvyklé nástroje západních politických analýz. Víme, co se děje uvnitř Ruska? Co se skrývá za širokými Putinovými zády? Už jsme odhalili, jak funguje v Číně struktura výkonu moci? Vlastně ani pořádně nevíme, zaslepeni neustálými zprávami o odvolávání Trumpa, jak se skutečně žije v Americe.
A co ostatní?
Trojice USA, Čína a Rusko ale na světě není úplně samotinká, aby se její prezidenti mohli sejít někde na břehu Ženevského jezera a domluvit se, jak to tedy bude dál. Co Indie, co Brazílie, co Jižní Afrika? Mám pokračovat? Svět se prostě nezastavitelně a razantně mění. A co Evropská unie? I po blížícím se odchodu Velké Británie je to pořád ještě velký trh a průmyslový lídr. Nechci teď diskutovat o klimatické změně, ale Evropa vypouští do ovzduší zhruba jen malou část celosvětového množství toho údajně nepřátelského plynu. Aby toto množství dále snížila, zničí si pro jistotu energetickou a průmyslovou infrastrukturu, rozbourá dosavadní výrobní a spotřební model a ještě to namixuje neředěnou imigrací opravdu usilovně pracujících nových spoluobčanů. Prezidenti Trump a Si se v klidu svých pracoven musejí popadat smíchy za břicho. A Putin? Ten se jen decentně ušklebuje. Noví páni nad osudy lidí v Evropě (jsou všichni tak trochu do zelena, ale nějak mi tím prosvítá rudá záře nad Kladnem) se pak dají do toho určovat, co je správné a co už nikoliv.
Jeden můj přítel, který má takové zvláštní povolání – píše knihy o politice – mi jednou řekl, že největší nebezpečí války je, když odchází dosavadní světový hegemon ze scény. Nepřeji si, aby Spojené státy odešly ze scény, ale na druhé straně je zřejmé, že množství domácích úkolů, které mají před sebou, není malé. Doufejme, že prezident Trump získá i druhý mandát, protože je to politik, který si velikost tohoto úkolu zřejmě uvědomuje. A zdá se z některých náznaků, že by zvládl obojí: řešit domácí problémy a nestáhnout se do izolace.
A co náš milý Andrej?
A naše kotlina? Asi s ním budeme muset vydržet přinejmenším ještě jedno volební období. Jsou pro to tři důvody.
Zaprvé se zatím nenašel důstojný politický soupeř. Spokojeně se usmívající profesor Fiala na fotografii s řeporyjským „čestným“ vlasovcem Novotným těžko zaujme. Sociální demokracie? Byl jsem nedávno na setkání k třicátému výročí obnovení činnosti socdem, které zorganizoval Goethe-Institut, a kromě zhruba padesátky účastníků tam přijeli i politici z Německa. Po projevech měla nastat diskuze. Netrvalo to dlouho a kompletní špička sociální demokracie vedená předsedou Hamáčkem najednou vstala a beze slov odešla. Nějak jsem tomu nerozuměl, ale pak mi to došlo: asi trénují na spořádaný odchod z politické scény. I bez nich ale ANO ochotného koaličního partnera určitě sežene. Možná už to bude Trikolóra, určitě komunisté, když projdou do sněmovny.
Ten druhý důvod je neexistence politického programu současné opozice. Andrej Babiš nic nepředstírá. Je to manažer moci, který říká: „Chci, aby se vám dařilo líp.“ A leccos už pro to dělá. Opoziční politici se nechávají fotografovat na demonstracích „chvilkařů“ s trochu přitroublým úsměvem na rtech. Myslím si, že politici v parlamentní demokracii mají o moc bojovat ve volbách a následně v parlamentu. A hlavně atraktivní politickou nabídkou občanům. Babiš umí prodávat koblihy a zdá se, že nejen je.
A ten třetí důvod? Když jsem na jedné demonstraci na Letné uviděl transparent „Znárodnit Agrofert“, říkal jsem si, kde jsou, proboha, všichni ti zastánci nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, kteří bránili kousek pole u Hradce Králové, až se tam pokračování dálnice stavělo deset nebo kolik let? Babiš teď sedí na tygru, a ten s ním uhání do budoucnosti. Musí se ho držet a zkoušet směr kvapné jízdy alespoň trochu ukočírovat. A hlavně nesmí spadnout. Možná by přežil, ale o všechno by přišel. Takže bude bojovat. Jeho protivníci to už – zdá se – zapomněli. To je jeho nesporná výhoda.
Naše krásná, leč poněkud menší česká kotlina, má na světové ekonomické produkci, jak jsem někde četl, podíl asi 0,3 procenta. To není mnoho, aby nás to všechny uživilo. Především bychom si měli uvědomit, co to je český národní zájem. Nemusíme pro příklad chodit daleko. Jistě, Německo je trochu jiná váhová kategorie, ale jestli tam něco dlouhá léta uměli, tak definovat německý národní zájem. Bylo to především překonání důsledků druhé světové války a rozdělení na dva německé státy. Do značné míry se jim to podařilo. Druhá věc je, co se v Německu děje teď, ale to už je jiný příběh. Trochu smutný. Nechme Německo Německem. Nemohli bychom se poučit u Rakouska? Jsme si přitom tak podobní! Prý dokonce dokázali přesvědčit svět, že Hitler byl Němec a Mozart Rakušan… Určitě ovšem není řešením být korouhvičkou ve větru dílčích zájmů různých spojenců, jak to dnes vidíme v přímém přenosu z české politické scény.
Něco na závěr? Nebude to zrovna pozitivní, ale chceme opravdu zrušit maturitu z matematiky? Tak dobře, pro služebné profese ji opravdu nepotřebujeme. Neměli bychom ale přece jen chtít víc?
{/mprestriction}