Jen mírně prostorový efekt generuje prosté, přesto geniální leporelo Vojtěcha Kubašty (1914–1992) Domeček plný koleček. Dětští čtenáři mohou vevnitř sledovat takřka hodinu po hodině a během celého dne dva malé sourozence, dívku a chlapce. Ale obrázky byly kresleny už pro vydání z roku 1955, kdy ještě okolo „zuřil“ socialismus, i vynořila se logická otázka, zda průběh dne, jak ho svou činností naplňují obě děcka, nezastaral.
Ostatně by zastaral, i kdyby se nezměnil roku 1989 režim, zdá se, jde přece o rozdíl pětašedesáti let: interval rovný takřka celému jednomu lidskému životu. Podívejme se tedy na příběh, jak jej nakreslil mistr známý především prostorovými leporely.
Ráno začíná rozcvičkou a večer vrcholí klížením dětských víček na pozadí velikých věžních hodin za oknem. Toto leporelo navíc disponuje skutečnými a nenakreslenými rafičkami, upevněnými vprostřed ciferníku, a ty uživatelům knihy umístí do času řadu událostí v průběhu bdělé části dne. Tuhými kartony osmi listů je vykrojeno šest kruhových otvorů a během obracení listů se tyto skládají právě nad věžními hodinami. Stále pozorujeme tentýž ciferník, ale pokaždé obalený jiným druhem hodin. Na pravých stránkách knihy jej tak spatřujeme třeba vysoko nad dětským hřištěm či ve výkladní skříni, coby součást řinčícího budíku i hodin na stěně. Tentýž kruhový výsek přitom zaměří na levých stránkách nejprve zářící obličej slunce, který se ovšem po obrácení listů usmívá třeba i ze starobylých hodinek. Anebo jde o tvář panenky či fotbalové meruny, o dítětem kreslené květiny a úplněk nad okny usínajícího města.
Budík je, pravda, skutečně již zastaralého tvaru, láhev mléka ještě skleněná a podobné hodiny (čitelné ze všech světových stran) bychom už nad dětským hřištěm nenašli, ale jinak malíř vše postihl až překvapivě nadčasově. Pomohlo mu snad i to, že naprosto ignoruje zobrazování rodičů i jakýchkoli dospělých. Den sleduje pouze skrze chlapce a holčičku a vzniká tím dojem, že jsou samostatní. To zřejmě i bylo Kubaštovým cílem a minimálně jeho dcera Dagmar Vrkljan, žijící dnes v Kanadě, tento názor potvrzuje.
Původní textová vrstva této populární knihy se jmenovala trochu jinak, a to Malý domeček – plný koleček, a její duchovní matkou byla Marie Šindelářová–Voříšková (1907–1987), někdejší ústřední autorka veršovaných Punťových příhod. Platí to ještě i pro šesté vydání této knihy (1966), které bylo pořízeno v české i slovenské verzi bratislavským nakladatelstvím Mladé letá a vytištěno v Banské Bystrici, nicméně nakladatelství Knižní klub vydává roku 2004 leporelo již s novým textem kreslířova přítele Eduarda Škody.
A dalších čtrnáct let nato se zakázky ujal básník Radek Malý (*1977) pro nakladatelství B4U Publishing, součást Albatrosu. On, vydavatelé a odpovědná redaktorka (Štěpánka Sekaninová) si při té příležitosti zavtipkovali, odstranili z názvu leporela slovo MALÝ (stejně tu figurovalo hlavně kvůli rytmu) a tentýž pojem MALÝ se aktuálně stává příjmením samotného autora, jeho příjmením jen těsně přecházejícím vytištěný název publikace. A zatímco Marie Voříšková ještě rýmovala bez všech servítků ve stylu stoleček/zvoneček, dostal důtku/pro minutku, nejradši/skotačí, spí/sny a převléká/navléká, Radek Malý se vyvaroval všech malých zdrobnělin a chutě do leporela implantoval „velké“ rodiče (i když je samozřejmě nadále nevidíme). Maminka je zmíněna hned na začátku, tatínek aspoň na konci. Radek Malý taky změnil jména dětí Eva a Váša na Lucka a Hynek a na rozdíl od přímočaré Marie Voříškové občas užije i obkročný verš:
Ten kdo chodí do školy
na poslední chvíli,
udělá snad cokoli,
aby už byl v cíli.
Zatímco v letech padesátých nakupovala malá Eva ještě samostatně, i když taky „pro maminku“, nyní je vše trochu jinak a děti svorně nakupují za matčiny asistence. Zatímco tenkrát po obědě ještě spaly celé dvě hodiny, nyní není ta doba ve vlastních verších až tak striktně omezena.
Na skotačení venku mají sourozenci překvapivě za celý den méně než šedesát minut, ale je to opět Radek Malý, kdo nyní otázku ředí a dobu „lítání“ slovně nespecifikuje. Už jinou věcí je, že ručičky ciferníčků opakovaně se vynořujících na levých stránkách dál jednoznačně hovoří o jasných lhůtách mezi dvanáctou a druhou hodinou (ležení v postýlkách) či hodinou třetí a čtvrtou (pro kluky kopaná na dětském hřišti, pro děvčata házení si míčem tamtéž). Nu, a zatímco u Voříškové si úkoly – mezi pátou a šestou odpolední – připravuje pouze chlapec, ve verzi Radka Malého to dělají obě děti. A děvče jen už nepřevléká panenky. Zato básník přidal čištění zoubků po večeři, ač ani to samo sebou nadále nevidíme, protože do kreseb se zasahovalo minimálně. A aspoň ten budík má v jeho pojetí za úkol natáhnout tatínek, zatímco Voříšková se o tohle nestarala.
Tak či onak museli oba zmiňovaní autoři dodržet „rozvrh hodin“, podle kterého si děti mohou „napříč“ knížkou postrkovat rafičky vždycky v pravém z výřezů, a to dle pevného „nastavení“ jiných ručiček nakreslených na čtrnácti ciferníčcích v levé části rozevřené knihy. A tak jde čas! Půl sedmé, zvonění budíku v sedm (a následující Voříškové rozcvičku Radek Malý pomíjí, protože chlapec na Kubaštově obrázku se stejně spíše jen protahuje). Ale již máme tři čtvrtě na osm a začátek vyučování v osm a je za dvě minuty poledne a škola skončila! Věru rychle. A jsou dvě i tři odpoledne, čtyři a čistění zubů proběhne v sedm a na kutě musíme, ouvej, v osm. Malého kniha však je skutečně určena pro MALÉ děti, na to nezapomeňme, a byla pro ně určena již ve Voříškové verzi.
A co by dnes tomu všemu říkal Vojtěch Kubašta? Kdo ví. – Ale do jeho kreseb skutečně nebylo takřka sáhnuto a co se hodin a hodinek jako artefaktů týká, prohlížíme si jich postupně nějakých patnáct. Hned na titulní straně (malované pendlovky s poupaty a dvěma šiškami) a uvnitř například rozličné hodiny stojací či legendární kapesní hodinky s řetízkem, hodinky náramkové, hodiny věžní, na zadních deskách i hodiny nádražní atd.
Na dvou obrázcích zůstaly dnes méně již pro města typické tovární komíny a retušována posléze byla jen rudá pěticípá hvězda na čele parní lokomotivy ze zmiňované zadní obálky, přičemž parní pohon stroje kupodivu nikomu nevadil.
Na předposlední straně zato zmizel kouř jednoho z dvou komínů a vypařil se i obrázek nad postelí usínajícího chlapce. Nikdy jsem stejně nepochopil, co je na něm nakresleno. Oproti starému vydání byly spáči rovněž přičísnuty vlasy a tónování nebe z celé dvoustrany je dnes temnější. Ale zeleň kosmu nakukujícího skrz nebe naštěstí zůstala.
Jen se nyní vyjevuje v jiné tónině. Asi jako i celá tato legendární knížka.
Radek Malý: Domeček plný koleček. Navrhl a ilustroval Vojtěch Kubašta. Pro nakladatelství Albatros připravilo jako první vydání B4U Publishing. Tisk Vojtěch Kubašta s. r. o., 16 stran.