Autorku publikace Retrohraní Alici Kafkovu lze nazvat herní archeoložkou. Sbírá, třídí, zkouší a popisuje dětské hry a často jsou to zrovna ty, které sama hrávala jako tzv. Husákovo dítě. Taková kniha tu chyběla, i když asi nepřekročí nepominutelné encyklopedie skautského vůdce a nedávného devadesátníka Miloše Zapletala (*12. ledna 1930), kterému tu právem patří úvodní kapitola Herní guru světového formátu.
Zapletal shromažďoval fakta o dětských hrách nejméně po čtyři desetiletí (jeho Velká encyklopedie her vycházela již v letech 1985–1988) a podnikal dokonce za tím účelem cesty po světě. Studie lovil a překládal z mnoha archivů, články objevoval v odborných i starých časopisech. Při tom všem psal beletrii či překládal práce E. T. Setona. Byl i Foglarovým přítelem, výtečným způsobem editoval několik jeho děl (vybral texty z jím psaných táborových kronik) a vzpomíná na něj ve svazku Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (2007).
Alice Kafková chtěla kolem roku 2017 uskutečnit se Zdeňkem Zapletalem rozhovor právě o tom, jak hry sepisoval, ale odmítl. Sama tazatelka ovšem dávala vícero let tvář vlastní sbírce her, která se dost podobá publikacím jako Tesilové kavalerie (2010) či Folklor atomového věku (2011), a která se ještě nápadněji přimyká k trilogiím Po práci legraci či Retrománie, z nichž ta druhá je odvozena z úspěšného televizního seriálu.
Tyto publikace samozřejmě neglorifikují minulou dobu (i technologicky dávno překonanou), ale ani zbrkle nepopírají sílu nostalgie. Kniha Alice Kafkové se přitom láme do dvou částí: na líčení her realizovaných „bez pomůcek“ a na soupis těch „s pohyblivými pomůckami“. A tak se pomyslně ocitáme uprostřed důlku, do něhož jsou cvrnkány hliněné a skleněné kuličky, opět hrajeme „školku“ s míčem, ale i se švihadlem, a „přebíráme“ z jiných rukou provázek. Mezi oddíly navíc autorka vklínila oddíl Her s babičkou a dědečkem a řadí doň dnes již opravdu zapomenuté „drápky“ a vrhcáby.
Příkladem her „bez pomůcek“ jsou zábavy ještě i mých vlastních dětských let, jejichž průběh jsem si v určitém momentu dospívání také raději zaznamenal, ale jmenujme jen ty nejznámější: Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum; Honzo, vstávej; Na babu; Chodí pešek okolo, nedívej se na něho; Škatulata, hejbejte se; Kámen, nůžky, papír; Na fanty; Na sochy; Karasi, raz-dva-tři; Přijela babička z Číny; Tichá pošta; Vadí-nevadí; Polívka se vaří, maso na talíři; Všechno lítá, co peří má; Krvavý koleno.
V mládí jsme všichni měli pocit, že TOHLE přece nelze zapomenout, takže je zhola zbytečné to někam zaznamenávat, až notoricky známé hry let šedesátých či ještě sedmdesátých přece v každém uvízly. Ale to mohl být omyl a Alice Kafková vykonala záslužný čin i tím, že napsala kapitolu Rozpočítadla a říkačky – i odsud uveďme aspoň pár příkladů: Plave mýdlo po Vltavě, jakou barvu asi má?; Jede vláček, motoráček, kolik vozů asi má?; Ententýka, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky; Enyky, benyky, kliky bé, ábr, fábr, domine (respektive „ábe, lábe, domine); Piky, piky na hlavu, já na tu hru nehraju; Žalobníček žaluje, pod postelí maluje, žalobníčku nežaluj, pod postelí nemaluj!
Překvapivě rozsáhle však zasáhl svět her i někdejší fenomén céček a jiní čtenáři třeba užasnou, nakolik variabilní je „prosté“ skákání panáka. Varianta Nebe, peklo, ráj, kam tě, duše, dám, totiž je pouze jednou z mnoha verzí, mezi kterými dokonce narazíme i na tzv. Nebe nad Berlínem.
Knihu doplňují dva rozhovory: s klinickou logopedkou Kristinou Horníkovou (www.logopediemodrany.cz) a s profesionální terapeutkou a psycholožkou Eliškou Antoš Bachovou (www.divnozenka.cz).
Autorka Alice Kavková je manželkou původce knihy Hacknutá čeština Martina Kavky (jejímž spoluautorem je Michal Škrabal), původně vystudovala herectví a sedm let se pohybovala po prknech divadel. Hrála vedle jiných v Řeznické i Pod Palmovkou; pak se stala televizní reportérkou a pracovala například v pořadu Střepiny. Nu, a za času mateřské dovolené se pustila do blogu www.maminator.cz.
O přesahu její činnosti do výše zmíněných vizuálních médií svědčí také následující poděkování: „Děkuji mnoha lidem z pražského Braníku, že si se mnou celá léta hráli, skákali gumu, přebírali provázky, testovali hry a točili videa. Karin Maturové díky za vznik virálního videa na můj tablet a Janě Verzichové a Zuzce Uzlové za společné přebírání provázku a skákání gumy. Naše videa mají na youtube statisíce zhlédnutí a na facebooku miliony. A díky, že jste mi na natáčení, focení i hraní půjčovali děti: bez pořádného testování a pěkných fotek a videí bych nikdy nedokázala „krmit“ sociální sítě a náš magazín. Ani tato kniha by nikdy nevznikla.“
Alice Kavková: Retrohraní. Přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. Ilustrace Lukáš Fibrich. Odpovědná redaktorka Jarmila Frejtichová. Ve společnosti Albatros Media v Praze vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2019. 208 stran.