Francouzský komiksový výtvarník Blexbolex: V 60. letech u vás byli velice zajímaví umělci

Ilustrátor, tvůrce komiksových a obrazových knih Blexbolex publikuje nejen v rodné Francii, ale také v cizině. Čtyři z jeho titulů ostatně vydalo i nakladatelství Baobab. Dnes žije na okraji Lipska, daleko od ruchu březnového Lipského knižního veletrhu. Dobře to souzní s jeho něžně hravým, inteligentním kreslířským stylem. Na prkenné podlaze Blexbolexova starého bytu a současně ateliéru se teď ale kladou do řad expresivní, černobílé ilustrace. Jsou na nich ještěři, siláci, krasavice… Jaký příběh asi dohromady dávají? 

 

Proč jste se odstěhoval do Lipska?

Dlouho jsem žil v Paříži, pak jsem se ale rozešel se svou ženou. A Paříž už pro mě začala být příliš drahá. Zároveň jsem měl pocit, že díky internetu můžu pracovat odkudkoliv. Takže kam se odstěhovat? Třeba do Provence, kam se mi ale moc nechtělo, nebo snad do Bruselu, jenže tam jsem nikoho neznal. Zato v Berlíně, tam jsem přece jen měl kontakty na pár lidí, kteří mi mohli pomoci. Nájmy v Berlíně byly tehdy takové, že jsem si mohl dovolit je platit. A co se Lipska týká, prostě jsem někoho potkal… a bylo pro nás praktičtější, když jsem se přistěhoval já sem, než aby ona šla do Berlína. Před jedenácti lety jsem se ocitl v Berlíně, a skoro deset let už žiju v Lipsku.

 

Jak se přihodilo, že jste začal spolupracovat s Baobabem?

Myslím, že na boloňském veletrhu v roce 2008 koupili práva k mému Albu lidí, což mě překvapilo, protože jsem od té knihy nic nečekal. Ve srovnání s tehdejšími francouzskými knihami z doby před deseti lety byla dost zvláštní, dokonce jsem měl pocit, že bude má poslední, ale pak na ni spousta zahraničních nakladatelů koupila práva. S Terezou a Jurajem Horváthovými z Baobabu jsem se potkal až zhruba o rok později. Spřátelili jsme se, připravili mi v Praze výstavu a já jsem viděl, jak dokážou pracovat s minimálními prostředky, a přitom docílit toho, aby to dopadlo dobře. V roce 2011 jsem pak strávil dva týdny na UMPRUM, kde Juraj učí, s jeho studenty. 

 

Jak se vám produkce Baobabu líbí?

Baobab je malé nakladatelství, ovšem i Česká republika je malá země. Váha Baobabu je proto větší, než by tomu bylo u nakladatelství srovnatelné velikosti ve Francii. Když si vezmeme takový Albatros, jedná se o velké tradiční nakladatelství, které si v době minulého režimu vybudovalo něco jako monopol. A nakladatelství jako Baobab jdou vlastně proti tomu monopolu, i když možná nepředstavují reálnou konkurenci. Tomu rozumím, to můžu ohodnotit, ale pak jsou tady věci, kterým nerozumím. 

 

Co třeba?

Je pro mě obtížné pochopit míru inovativnosti v Československu v 60. letech. Když jsem jel do České republiky a přišel do antikvariátu, pochopil jsem, že tu tehdy byli velice zajímaví umělci. Ovšem v Lipsku sleduji východoněmeckou produkci ze 60. let a uvědomuji si, že i tady se zrodila spousta nápadů, že tu byla velká kreativita. Je pro mě těžké východoněmeckou a československou školu srovnat. Z českých autorů znám třeba Jiřího Šalamouna, těžko ale můžu zhodnotit, jak se do té české tradice Baobab vepsal: ať už jako její přerušení, nebo jako navázání na ni.

{mprestriction ids="1,2"}

Máme už rozdělení na Východ a Západ za sebou, co se knih týká? Je současná Evropa homogenní?

To si nemyslím. Na jedné straně internet šíří obrázky, rychle a globálně. Lidé, včetně umělců, si jich velmi rychle všímají a velmi rychle je také reprodukují, a tím se vytváří určitý konsenzus. Jak u komiksu, tak u knih pro děti vzniká skoro okamžitě určitá móda. Pak jsou tady ale také věci, které se dají vysvětlit hůře. Nakladatelství jako Baobab se snaží prodat své tituly v cizině, a najednou začínají problémy, protože pořád ještě existují kulturní rozdíly v porozumění obrázku. A pak se stane, že vynikající věci se z nějakého důvodu neprosadí. U Baobabu jsou knihy, které pokládám za výtečné, ale cítím – vysvětlit to nedokážu – že ve Francii neuspějí. U některých knih je přitom nepochopitelné, proč se v Německu, Francii nebo Španělsku neprodají. Můžou za to snad finanční důvody, ale také obecně politické. Přes veškerou globalizaci tady dál zůstává kulturní specifičnost. I mé knihy, které mají docela ohlas, se můžou setkat s neporozuměním, třeba v Německu. U mé poslední knihy mi nakladatel řekl: „Děti tomu ale nerozumějí.“ V Itálii to zase vůbec nebyl problém. Takže ano, kulturní rozdílnost ještě existuje – a tím lépe!

 

Zůstal tady podle vás prostor pro originalitu?

Pro mladé umělce je v každém případě těžké prosadit se, od mého mládí se v tom nic nezměnilo. Myslím si, že přes vliv globalizace se něco originálního dostává do světa obtížně. Něco, co vyjadřuje lokální nebo lidovou kulturu, naráží na jakýsi globální konsenzus. Ten samozřejmě souvisí s komerčními důvody. 

 

Věnujete se teď nějakému zvláštnímu knižnímu projektu?

Ano, je to kniha, kterou si sám tisknu. Se svým nakladatelem jsem zažil velmi kontroverzní chvíle a už toho mám dost, pořád za něco bojovat. Řekl jsem si, že mají možná pravdu a že ty věci, které dělám teď, nejsou publikovatelné.

 

To, co vidím před sebou, vypadá jako román v ilustracích. Nebo je to komiks?

Vlastně je to kniha obrazů. Na každém z nich je tvář kdesi v krajině. A o tom obličeji, o té tváři vždy vypovídá jediná věta. Kniha se bude jmenovat La Sentence. „Sentence“ v angličtině znamená větu, ale také rozsudek. Ty věty by se přitom překládaly obtížně. Není to vyjádřitelné v jazyce, je to čistě vizuální. Experimentuji a vlastně pro mě není důležité, jestli je ten smysl jasný, nebo ne. Jenom chci, aby to fungovalo, to je všechno.

 

Jak ty ilustrace vznikají?

Sám je vyřezávám z desek, na které pak nanáším barvu. Vyjde dvacet výtisků, takže to bude umělecké vydání, ne běžné. 

 

To je dost ambiciózní.

Je. Musel jsem do toho vložit spoustu energie a hodně času, takže mi to přijde draho. 

 

Máte při tom čas na pracovní závazky?

Živím se jako komerční ilustrátor, pro noviny i pro reklamu. Jenže jeden rok to jde velmi dobře, druhý rok ne, takže si musím dávat pozor s penězi. 

 

Z čeho vznikl váš pseudonym?

Když jsem začal dělat knihy, nevěděl jsem, jak to půjde. Asi jsem spíš pesimista. Myslel jsem si, že vydám třeba jen jednu knihu a pak to skončí, a nechtělo se mi obětovat své jméno. Ten pseudonym jsem si vymyslel, když jsem byl malý. 

 

Jak?

Měl jsem kamaráda, se kterým jsme si vytvořili svůj vlastní tajný jazyk, aby nám druzí nerozuměli. A když jsem uvažoval nad pseudonymem, najednou jsem si na to vzpomněl. V jistém smyslu jsem se znovu napojil na dětství. Protože i když dělám také ilustrace pro dospělé, řekl bych, že všechno, co dělám, pramení z dětství. Ta radost, kterou cítím, když vidím své obrázky vytištěné, ta je vlastně velice dětská. Studoval jsem dějiny umění, naučil jsem se, jak kreslit, setkal jsem se s umělci, bylo to všechno velice zajímavé, ale vlastně se mě to příliš nedotklo. Ale když se zamyslím, odkdy jsem umělcem, je to velmi jednoduché – od dětství. Uviděl jsem obrázky od Disneyho a začal jsem je kopírovat…

 

Jaký je váš vztah k jazyku? 

Mimořádně složitý. S komunikací mám velké potíže. Když mluvím o své práci, jde to snáz, ale je fakt, že se ji pokouším vyložit už desítky let. Ale když mám třeba někomu vysvětlit, proč mě něco štve, narážím na extrémní potíže. A jak se tohle snažím zvládnout ve svých knihách? Snažím se používat co nejméně jazyka. Nejsem literát, jsem založený vizuálně. A co se týká vztahu obrazu a slova, dějí se mezi nimi opravdu podivné věci, to mě nepřestává překvapovat, skoro šokovat. V jistém smyslu je to blahodárné, protože se snažím ten šok, tu chybu ukázat. 

 

Nicméně vaše knihy vycházejí ve vaší mateřštině?

Ano, francouzsky, protože to je jazyk, který ovládám nejlépe. Francouzština je také jazyk, ve kterém uvažuji, a kulturně jsem Francouz. Teprve v Německu jsem pochopil, jak hluboce jsem Francouz. Někdy je to hrozné.

 

Proč?

Protože člověk, pokud se pohybuje ve vlastní kultuře, o sobě zase tak moc neuvažuje. Bere sám sebe jako individualitu. A pokud se ocitne v prostředí, které je odlišné, protože přese všechno francouzská a německá kultura jsou jiné, nastane překvapení. Nečekal jsem to. Kdybych přijal německé občanství, usnadnilo by mi to tady život. Třeba ve styku s úřady. Při hlubším pohledu to ale nedává žádný smysl. Nejsem Němec.

 

Je pro vás Lipsko exil?

Ne, není to přechodné místo, zůstávám tady. Navázal jsem tu příliš silné vazby, žiju tady sice s obtížemi, na druhé straně je to příjemný život. Jestli je to exil? Když jsem odjížděl do Berlína, chtěl jsem doopravdy opustit Francii, už jsem jí měl dost. Takže idea exilu – ano a ne. Vztahy s Francií mám velmi silné, pracovní i s přáteli. A v budoucnu stále počítám s Francií, kde budu asi jednoho dne znovu žít, určitě spíš než v Německu. To se týká mé profesionální dráhy, u soukromého života to tak jasné není. 

 

Jaké projekty chystáte v budoucnu?

Jde o sérii pěti knih pro nakladatelství Albin Michel, zatím jsem vydal tři a dvě mám ještě udělat. 

 

Ten černý kocour z knihy Maître Chat (Kocour v botách) připomíná Mikeše.

Je to Mikeš. Jenže v mé vlastní verzi. A tenhle můj kocour je daleko zlomyslnější. Knihu jsem dedikoval pohádkáři Charlesi Perraultovi, Josefu Ladovi a Michailu Bulgakovovi. Co se charakteru týká, ten kocour má blíž k Bulgakovovi než k Ladovi. 

{/mprestriction} 

Autor je spisovatel a překladatel.

 

Blexbolex (*1966), vlastním jménem Bernard Granger, je francouzský ilustrátor a autor komiksových knih. Studoval na École des Beaux Arts v Angoulême. Ve své práci, inspirované meziválečným designem, propojuje staré tiskařské metody s novými formami a technikami. Vytváří tak zcela osobitý a charakteristický styl, který vtiskl do mnoha knih pro děti i dospělé. Jeho Album lidí (č. 2009) bylo na Lipském knižním veletrhu v roce 2009 vyhlášeno Nejkrásnější knihou světa a za knihu Roční období (č. 2013) získal v roce 2010 Cenu německých knihkupců.