Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl odkojen sovětským režimem. Původně sice studoval agronomii, ale při mobilizaci se dal do služeb Rudé armády a postupně stoupal po žebříčku vojenské hierarchie, až to dotáhl do funkce generála: zástupce velitele 37. armády při obraně Kyjeva, velitele 20. armády při obraně Moskvy a nakonec velitele 2. úderné armády na volchovském frontu, kdy měl za úkol prorazit německé obklíčení Leningradu.
Byl jedním z nejmladších generálů Sovětské armády (stal se jím ve svých jednačtyřiceti letech) a Stalinovým oblíbencem. Byl jedním z mála, koho osobně přijímal a také řídil – i přesto, že formálně podléhal veliteli frontu Žukovovi. Počítal s ním jako velitelem stalingradského frontu. Proto všemožně usiloval, aby ho zachránil z německého obklíčení u Leningradu.
Tam Vlasovova armáda uvízla v nekonečných bažinách, téměř bez zdrojů potravin a střeliva, takže z původně stotisícové armády zahynulo 70 000 bojovníků. Zbytek těch, kteří přežili strašný hlad, možné utonutí v bažinách či uštípání miliardami komárů, upadl do německého zajetí. Stalin pro Vlasova poslal letadlo, speciální jednotky, partyzáni dostali příkaz ho najít a zachránit. Vlasov však odmítal opustit své vojáky stejně tak, jako to odmítal v Čechách, kde mu podobnou službu zachránit se nabízeli jak Němci, tak Američané. Nakonec Vlasova udal starosta jedné vesnice, v jehož stodole se generál schoval. Od Němců dostal za to krávu a ti Němci, kteří ho odvedli, mimořádnou dovolenou a velitel Železný kříž.
Jak a kdy se Vlasov dostal na protisovětskou pozici?
Je to poněkud sporné. Do myšlení člověka nepronikneme a navenek se Vlasov jevil až do bojů na volchovském frontu jako zcela loajální jak vůči Stalinovi, tak vůči celému sovětskému režimu. Ale takto loajální byli prakticky všichni sovětští občané. Neboť vyslovit se proti němu třeba i v úzkém kruhu přátel či dokonce v rámci rodiny se rovnalo sebevraždě.
Teprve v zajateckých táborech nastal ten vhodný okamžik, aby lidé začali hovořit zcela otevřeně o tom, co si skutečně myslí. Tak měl i Vlasov nekonečné rozhovory se svým přítelem, plukovníkem Bojarským a zejména se Strickfeldem, ruským Němcem, který v táboře působil jako pracovník oddělení wehrmachtu pro ruské záležitosti. Byla to zvláštní osoba, v podstatě nebyl svými vlastnostmi, myšlením ani Němec, ani Rus, na druhé straně považoval za svou vlast jak Německo, tak Rusko. Ve vinnyckém táboře byl proto, že hledal osobu vhodnou pro to, aby stmelila všechny ruské antisovětské jednotky, které živelně vznikaly už od léta 1941, od prvních porážek Sovětské armády a prvních statisíců sovětských zajatců.
Wehrmacht si představoval, na rozdíl od Hitlera, že je všechny sjednotí a použije jako údernou sílu v boji proti SSSR. Dosud však chyběla výrazná osobnost, která by je sjednotila. Nemohl to být ani emigrantský politik, ani bělogvardějský důstojník, ale člověk, který by měl důvěru a autoritu u všech. Vysoce postavený generál ze Stalinova okolí, který upadl do zajetí a z přesvědčení přešel na druhou stranu. Nejdříve se pokusili přesvědčit Stalinova syna Jakova Džugašviliho (to bylo vlastní Stalinovo jméno), který byl v bojích zajat a shodou okolností byl také vězněn ve vinnyckém táboře. Ten to však kategoricky odmítl. Když byl poté přeložen do jiných zajateckých táborů, nakonec spáchal sebevraždu: vrhl se proti drátům s elektrickým proudem, které obepínaly tábor.
{mprestriction ids="1,2"}
Strickfeldovi se zdál nejpřijatelnějším Andrej Andrejevič Vlasov. V táboře diskutoval s jinými sovětskými důstojníky velmi kriticky o Stalinově politice, represích, o tom, s jakými chybami vede válku a zejména jak je bezcitný k mnoha zbytečným obětem, které zavinily jeho až nesmyslné rozkazy. Stále měl před očima ty tisíce vojáků jeho armády, jak ti zcela bezdůvodně umírali v bažinách jen proto, že Stalin tvrdošíjně trval na tom, aby neustoupili ani o píď. Právě tehdy padlo jeho rozhodnutí, postavit se do čela boje proti Stalinovi. Nikoliv proti Rusku, ale za Rusko bez Stalina. Tak se ze Stalinova oblíbence stal jeho nepřítel.
Vlasov snil o milionové armádě, to by bylo reálné, protože jeho lidé agitovali především v zajateckých táborech a zajatci se k němu hlásili, věděli, že jinak, po osvobození, je stejně čeká jen smrt v gulagu nebo kulkou do hlavy.
Vzhledem k váhavosti Němců, a hlavně Hitlerovu odporu dát do ruských rukou německé zbraně (v té době by pro takovou armádu Němci stejně neměli ani zbraně, uniformy, proviant a další nezbytné prostředky) byl schopen vyslat na frontu jen jednu, Buňačenkovu divizi o dvaceti tisících mužích. Jen jednou zasáhla do bojů v dubnu 1945 u Frankfurtu nad Odrou, a to ještě bez úspěchu, síly byly příliš nerovné. Divize pak pomáhala při pražském povstání, dokud ji sama Česká národní rada nepožádala, aby z Prahy odešla. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. květen.
Proč se vůbec Buňačenkova divize zapojila do pražského povstání?
Ruský historik Kirill Alexandrov, který se účastnil v Rudolfově galerii Pražského hradu slavnostního zasedání stoupenců Vlasova a historiků zabývajících se touto tematikou u příležitosti 70. výročí Pražského manifestu (14. listopadu 1944 jej vyhlásil Vlasov za přítomnosti K. H. Franka), mi uvedl, že objevil nový dokument – memorandum velitele německé posádky v Praze generála Toussainta Buňačenkovi. V něm ho varuje, že nebude-li sledovat určenou trasu – a ta měla dovést ruské vojáky k obraně Brna před náporem Sovětské armády, použije proti ní letectvo a dělostřelectvo. Buňačenko byl však rozhodnut táhnout na západ, k Američanům. Takže věděl, že stejně dojde k ozbrojenému střetu s Němci.
Jelikož se v té době linie americko-německé fronty značně přiblížila, domníval se, že Prahu osvobodí Američané. To byl také důvod, proč následujícího dne přijal zástupce velitele pražského povstání generála Kutlvašra a projednal s nimi podrobný plán účasti vlasovců po boku pražských povstalců. To Prahu v mnohém zachránilo. Vlasovci nastoupili několika proudy, například od Zbraslavi po obou březích Vltavy. Z levého na Smíchov, kde si Buňačenko v Ringhoferově továrně zřídil svůj štáb. Po pravém břehu na Modřany a dál až na Pankrác. Vlasovcům se podařilo umlčet německá dělostřelecká postavení na Strahově a v Břevnově a obsadit ruzyňské letiště, odkud Němci chtěli vybombardovat Prahu. Vlasovci se zmocnili i dalších míst, třebaže měli přitom značné ztráty. Bez jejich pomoci mohla být Praha totálně zničena.
V České národní radě se neustále řešilo, jak se k vlasovcům zachovat. Zejména Smrkovský za komunisty žádal, aby se s nimi zrušila veškerá spolupráce. Podle spojeneckých dohod Prahu mají osvobodit Rusové, ale ne ti vlasovští. Spolupráce s nimi by naopak mohla Sověty rozhněvat. Nakonec rada odhlasovala, že doporučí jejich odchod. Tak se Buňačenkova divize ocitla sice v americké zóně u Lnářů, ale Američané tuto oblast na několik dní opustili, aby vlasovce mohla zajmout, odvést a generalitu zlikvidovat Sovětská armáda. Vydání zrádců bylo dohodnuto už v Jaltě. Američané také nechápali, jak mohli bývalí sovětští vojáci zradit svého vrchního velitele a přidat se na stranu nepřítele. Nějaká komunistická ideologie jim byla cizí a z čistě vojenského hlediska byl zrádcem každý, kdo pozvedl zbraň proti svému vrchnímu veliteli. Cožpak by nějaký Američan bojoval proti svému prezidentovi?
K tomu je třeba dodat, že Vlasov sám s Buňačenkovou účastí v pražském povstání nesouhlasil, ale nakonec mu dal volnou ruku. Řekl mu to osobně v Lounech, když se vracel ze štábu maršála Schörnera, který sídlil ve Velichovce u Hradce Králové. Chtěl své příslušníky, jichž bylo přes sto tisíc včetně divizí, které se teprve na boj připravovaly, stáhnout do Salcburku a odtud se vydat do Slovinska. Tam se chtěl spojit s balkánskými nacionalisty a tuto vojenskou sílu nabídnout spojencům ve třetí světové válce proti SSSR, s níž počítal. Pokoušel se ještě vyjednat odchod své armády do amerického zajetí s americkými veliteli, ale sotva se vypravil ze Lnářů směrem na Strakonice, kde sídlil generál Patton, kolonu zastavilo sovětské auto a Američané se odvrátili. Konec je znám: skončil se svými generály 1. srpna 1946 na šibenici.
Dnes se některými ruskými historiky, například Kirillem Alexandrovem a Andrejem Zubovem, oceňuje dokonce jako vlastenec – bojoval přece za Rusko, i když proti Stalinovi a sovětskému režimu. Zubov byl v létě 2014 zbaven svých vedoucích funkcí poté, kdy se veřejně postavil proti anexi Krymu Ruskem. V posledních několika letech vyšla v Moskvě další díla o Vlasovovi. Jedním z nejznámějších autorů je generál Filatov, určitou dobu mluvčí místopředsedy ruské Dumy Žirinovského. Ten dokonce spekuluje o tom, že Vlasov byl „nejvlivnějším agentem“ GRU, tedy vojenské kontrarozvědky, že vůbec nebyl popraven, ale ještě dlouho žil pod cizím jménem kdesi v Rusku. Odvolává se zejména na archiv GRU, k němuž měl prý přístup, a na vlastní analýzy sice již zveřejněných dokumentů, avšak jimž jiní autoři nevěnovali takovou pozornost.
V souvislosti s událostmi na kyjevském Majdanu v roce 2013 a 2014 se psalo, že tam na barikádách také bojovali banderovci a byli označováni jako fašisté. Nehledě na matení pojmů, fašismus nebyl totéž co nacismus, nelze o banderovcích tvrdit, že byli nositeli fašistické ideologie. Tak jako tím nebyl ani sám Vlasov.
Nikdy nikdo ho neslyšel zdravit Heil Hitler – ani na pražském shromáždění 14. listopadu 1944, kdy v přítomnosti K. H. Franka a dalších nacistických pohlavárů vyhlašoval svůj Manifest. Ani v tomto manifestu nenajdeme jediné slovo na podporu třetí říše nebo nacismu. To byl také důvod, proč například esesáčtí generálové mu v Praze vůbec nezatleskali, jak dokazuje dokumentární film, který byl tehdy natočen.
{/mprestriction}
Autor je publicista.