34 článků ze SOBOTY 13.7.2019

Před 30 lety byl evropský kontinent rozdělen železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. 9. 11. 1989 padla Berlínská zeď. O několik dní později se pod tlakem demonstrací rozpadly východoevropské režimy ovládané komunistickými stranami. Dnes se můžeme volně procházet místy, kde dříve stála zeď nebo plot oddělující Západ od Východu. Ke skutečnému sjednocení Evropy však nikdy nedošlo. EU se sice rozšířila na východ. V obou částech Evropy však fungují dost odlišné systémy. Velké rozdíly jsou vidět v přístupu k bydlení.

Smlouvou o znovusjednocení Německa začal ze dne na den v bývalé NDR platit právní řád SRN. Ostatní východní země své právní řády předělávaly na kapitalismus postupně. Světovou bankou (WB) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF) jim byly naordinovány recepty privatizace, liberalizace a deregulace. Noví demokraticky zvolení představitelé východních zemí doporučení tzv. Washingtonského konsenzu přijali. A prováděli je s poslušností, vídanou do té doby pouze u zemí, které prohrály válku a podepsaly bezpodmínečnou kapitulaci. V mnoha lidech vznikl dojem, že před 30 lety se východní země nezbavily nenáviděných diktatur a nezískaly svobodu, ale že se ve studené válce vzdaly. Ekonomickou transformaci provázelo kořistění, pro něž se vžilo označení „divoký Východ“. 

Můj dům, jejich hrad

Postihlo i bytovou politiku. Část domů a bytů, které byly zestátněny po 25. 2. 1948, byly po roce 1990 vráceny v restitucích. Obří bytové podniky v obecním nebo státním vlastnictví byly prodávány po částech. Někde formou prodeje bytů nájemníkům. Jinde „na stojato“ po celých domech i s nájemníky. Přes řetězové prodeje a nákupy takových nemovitostí si v českých a moravských městech vypraly peníze z obchodů s drogami mafie od Moskvy po Palermo. 
Po vlně rozdávání a rozprodejů majetku přišla na řadu změna podmínek. Parlament ve třech krocích postupně zcela zrušil regulaci nájemného. K úplnému odstranění regulace nájemného v západoevropských zemích s výjimkou Británie nikdy nedošlo.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Podstatný rozdíl mezi Západem a Východem představuje i institut tzv. sociálních bytů. V Rakousku či SRN většinu z nich staví obce ze svých rozpočtů. Zhruba třetina sociálních bytů je však v SRN postavena soukromými investory. K jejich výstavbě a pronajímání za regulované ceny se developer radnici zavazuje výměnou za to, že od obce získal obdobu našeho územního souhlasu a stavebního povolení. Při stanovování výše nájemného musí respektovat ceny za m2, jak jsou stanoveny obecní vyhláškou.
Právně regulovány jsou v západních zemích i výše nájmů v naprosté většině bytů. Limity pro jednotlivé druhy bytů stanoví v rakouských a německých městech obecní vyhlášky. Ceny jsou vypočítávány podle složitých vzorců, které berou v potaz místně obvyklé prodejní ceny nemovitostí a výdaje na údržbu a modernizace domů. Regulační mechanismy byly zavedeny po 2. světové válce v době bytové nouze, kdy většina velkých měst ležela po náletech v troskách. S cílem zajištění sociálního smíru – aby většina lidí nepřešla na stranu komunistů a nepožadovala znárodnění. U nás navrhoval v roce 2000 podle německého a rakouského vzoru zákon o regulaci nájemného formou věcně usměrňovaných cen zohledňujících oprávněné náklady a přiměřený zisk poslanec František Beneš (KSČM). 

Opratě regulací praskly

Většina regulačních mechanismů na Západě slušně fungovala až do přelomu tisíciletí. Problém pro velká města jako Mnichov či Vídeň vznikl v souvislosti s krachem americké technologické burzy Nasdaq. Během 90. let byly na burze emitovány akcie tisíců nových internetových firem. V roce 1996 Kongres USA zrušil zákony regulující chování bank a investičních fondů, které byly schváleny v reakci na hospodářskou krizi po krachu burzy v roce 1929. Banky a penzijní fondy, jimž se po zrušení regulace uvolnily biliony dolarů střadatelů k volnému nakládání, je investovaly do nových akcií. Vznikla bublina, která jen během let 1997 až 1999 vyhnala ceny akcií na trojnásobek. 99 % firem, jimž rostla cena akcií, však nikdy nebylo ziskových. V roce 2000 bublina praskla a ceny akcií klesly o 80 %. Banky zachránila Federální rezervní banka (FED), která do finančního sektoru napumpovala obří půjčky za 0% úrok. Finančníci peníze soustředili v investicích do nemovitostí. FED držel nulové úroky řadu let. 
Evropská centrální banka (ECB) při stanovení úroků zohledňuje politiku FEDu. I evropské banky po roce 2000 nabízely velmi levné úvěry k investicím do nemovitostí. V západoevropských zemích se proto roztočil kolotoč investic do modernizace bytových domů. Investice do modernizace změnily parametry ve vzorcích na výpočet maximálního nájemného. V německých městech tak od roku 2000 vzrostly ceny nájmů o 30 %. V Rakousku o 25 %. Zdražení největší položky rodinných rozpočtů, které o řád předbíhá růst platů, vyvolalo na politické scéně otřesy. Zdražování nájemného, které nabralo dynamiku po příchodu uprchlíků při migrační krizi 2015, výrazně přispělo k nástupu alternativních stran jako německé AfD a rakouských FPÖ.

Střechy nad hlavu

Nástup radikálů v Německu i v Rakousku vedl k otevření politické debaty o řešení problému drahého bydlení. Z úst politiků i etablovaných stran zaznívají veřejně návrhy, o nichž si čeští komunističtí poslanci netroufnou ani šeptat za zavřenými dveřmi sekretariátu. Ve spolkovém hlavním městě Berlíně zemský senát jedná o návrhu na vykoupení statisíců bytů vlastněných investičními skupinami. Slova „vyvlastnění za náhradu“ tam nikdo nepovažuje za sprostá. Bez kvalitního náhradového zákona, který je umožňuje, by ostatně SRN neměla tak rozvětvenou síť dálnic. Od opětovného zestátnění bytů si Berlíňané slibují zastavení růstu cen nájmů.
V Rakousku byl před rozpadem vlády kancléře Sebastiana Kurze (ÖVP) předmětem jednání návrh zákona, který by umožnil radnicím zmrazit na několik let výši nájemného, nebo stanovit maximální výši zdražení dle inflace.
V Praze průměrné ceny nájmů třípokojového bytu vzrostly za posledních 5 let ze 14 na 20 tisíc – tedy o 42 %. Přispívá k němu i pronajímání bytů jako apartmánů turistům přes internetové portály jako Airbnb. V turisticky atraktivních městech jako Praha nebo Český Krumlov jsou na apartmány předělávány celé bloky domů. Skupováním domů a jejich adaptací na apartmány se zabývají developerské firmy, které je pak dále prodávají jako investiční byty. V ČR tato praxe není nijak omezena. I když ji provází rozsáhlé úniky daní a místních poplatků. Ve Španělsku a ve Francii zákon zakazuje pronajímat byty turistům více než 30 dnů v roce. Vídeňská radnice zakázala zemským zákonem tzv. sdílení bytů, které je delší než 10 dnů. 
V ČR naopak vyvolal politickou bouři návrh na zjištění počtu skutečně prázdných bytů pomocí sledování spotřeby elektřiny na elektroměrech. Část bytů, v nichž nikdo není úředně přihlášen, je pronajímána turistům. Jen v Praze je přes Airbnb nabízeno více než 25 tisíc bytů. Umožnila to i změna zákona o evidenci obyvatel, při níž byl zrušen institut přechodného pobytu, který si západní země ponechaly dodnes. V Rakousku se každý musí přihlásit na radnici, pokud v obci pobývá déle než 3 dny. Bez ohledu na to, jde-li o cizince či Rakušana. U nás se turista, občan EU, musí na cizinecké policii přihlásit, až když délka jeho pobytu přesáhne 30 dnů. I to umožnilo v Praze rok nerušeně pobývat a vybírat v mešitách příspěvek na financování teroristické organizaci Islámský stát imámovi, který byl po celém světě hledán přes Interpol. Při ubytování v apartmánech po něm nikdy nikdo nepožadoval ani předložení pasu. Zatčen byl až v Rakousku, kde užaslým policistům popsal, jaké eldorádo pro praní špinavých peněz představuje ČR.
Cizinecká policie na tento skandál reagovala návrhem změny zákona o pobytu cizinců, která by umožnila evidovat všechny osoby ubytované přes portály jako Airbnb. Při projednávání novely cizineckého zákona ji formou pozměňovacího návrhu předložil ve Sněmovně bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminálky Zdeněk Ondráček (KSČM) a v Senátu jeho místopředseda a starosta obce Boží Dar Jan Horník (STAN). Schválení návrhu z dílny Policie ČR zabránil paradoxně ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), který se proti návrhu ostře postavil. 

 {/mprestriction} 

Autor je publicista.

Začátkem července se v  Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala. 

 

Jaké je to být spisovatelem v dnešním Rumunsku? A co takhle být spisovatelkou? Můžete trochu okomentovat společenské postavení této profese v současné době, případné změny, kterými dotyčné postavení procházelo za posledních třicet let (a hlavně po revoluci v prosinci roku 1989), a úlohu, kterou literát (stále ještě?) hraje v společenském životě? 

Jakožto spisovatel je dobře být i trochu solitér (nebo solitérka). Když vydáte knihu, je třeba mít dobré komunikační schopnosti. Budete se totiž muset zabývat také PR komunikací, dokonce i kulturním žurnalismem. Psát na sociálních sítích o svém psaní. Otevřít si nesčetné množství účtů a být aktivní od rána až do noci. Být stále a všude přítomný – a to do takové míry, že vám už nezbývá čas na psaní, být přeborníkem marketingového sebezastupování. Myslím, že právě v tom spočívá změna paradigmatu. Jestli v minulosti autor mohl zůstat neviditelný, protože za něj mluvily jeho knihy, dnes musí být osobně přítomný v ringu a bojovat, tj. podnikat literární zájezdy, v rámci kterých křtí své nové knihy, stále domlouvat rozhovory s žurnalisty, mluvit o sobě, sám sebe „parazitovat“, přesvědčovat pokaždé další publikum, být sám součástí marketingové kampaně, bez níž je nová (dokonce i dokonalá) kniha odsouzena k smrti ještě dřív, než opustí tiskárnu: nikdo ji neotevře, ani nepřečte, utopí se v hlučném oceánu nesčetných dennodenně vytištěných anonymních stránek. Prožíváme však globální krizi psaného textu. Třeba nejsme úplně poslední spisovatelé na světě, ale pokud nebudeme dětem na této planetě poskytovat kulturní vzdělání, mohlo by se stát, že budeme předposlední. 

 

Být „spisovatelem ženského rodu“ je dnes výhodou, nevýhodou, anebo to má své pro i proti? V Česku mnohé autorky hovoří o genderové problematice v literatuře jako o zastaralé a neaktuální záležitosti a považují iniciativy typu „večer ženské poezie“ nebo „antologie krátké ženské prózy“ za staromódní a do jisté míry směšné. (K tomu se celkem kousavě vyjádřila básnířka Marie Šťastná v rámci rozhovoru, který jsem s ní dělal před dvěma roky: „Tak si udělej-me také antologii autorů od 37 do 54 let oblečených v zelených tričkách.“) Jak to podle vás vypadá v Rumunsku? Zahrnuje společenský status spisovatele případný genderový rozměr? 

Ghettizace není nikdy dobrá, protože vede k ještě většímu zvýraznění rozdílu. Stavět zdi mezi skupinami není to pravé. Zejména když ji staví skupina žen. Nicméně k tomu může dojít, a to alespoň v podobě demonstrativního gesta, pokud stále nebude slyšet už několik desetiletí nepřetržitě trvající poplašné zvonění. V Rumunsku byla totiž loni zavedena literární cena věnovaná pouze autorkám. Tehdy jsem to pochopila jako akci performativní a „provokativní“, jejímž úkolem bylo dráždit, upoutat pozornost a pak zmizet. Ovšem se stávajícími předsudky tato iniciativa tolik neotřásla, a tak se cena přidělila znovu letos. Je ještě mnoho literárních festivalů, kam není pozvána žádná spisovatelka, ani jedna. Literární ceny doputují hlavně k mužům. V porotách sedí často jenom muži, literární kritici. Navíc se v rumunských školních učebnicích – a myslím, že zde máme opravdu velký problém – nepíše o žádné rumunské spisovatelce, jenom o spisovatelích, tedy o mužích. Děti se celých dvanáct let učí jenom o spisovatelích „mužského rodu“! Bydlím v zemi, kde do seznamu autorů k didaktickému testu z literatury v rámci maturitní zkoušky patří jenom mužská jména – a je jich patnáct! A tak, když děti rostou v tak misogynské a sexistické atmosféře, jak by mohlo to poplašné zvonění přestat? Jak by mohlo nevyvolat jiná podobná zvonění? 

 

Jak vypadá vývoj tohoto postavení po vstupu Rumunska do EU a co si jako spisovatelka a intelektuálka myslíte o místě Rumunska v Evropské unii a o jeho vztazích k ní? 

V roce 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do EU, jsem žila v Berlíně. Myslím, že nikdy nebyl v zahraničí větší zájem o rumunskou literaturu než tehdy. Evropané věděli o Rumunsku akorát to, že tam existuje nějaký fotbalista Hagi a nějaká gymnastka Nadia Comaneciová a že bývalý diktátor Nicolae Ceaușescu byl popraven o Vánocích. Ale teď chtěli poznat i něco jiného. Byla to doba, kdy se v Evropě právě prosazovala nová vlna rumunské kinematografie, jež vznikla v roce 2000, a kdy rumunští umělci byli zváni na řadu specifických událostí po celé Evropě. Pod vedením proslulého rumunského intelektuála Horii Romana Patapieviciho zavedl Rumunský kulturní institut programy na podporu rumunské literatury v zahraničí: pořádala se veřejná čtení pro rumunské autory, iniciovalo se a podporovalo formování překladatelů z rumunštiny do všech možných jazyků, zavedla se stipendia atd. Ovšem v roce 2012 se politická situace změnila a Rumunský kulturní institut, instituce tak významná pro osud rumunské kultury a umělců, ppřišel o svou politickou nezávislost a stal se politicky zaujatým a kulturně bezvýznamným a neefektivním přívěskem nové politické moci. Rumunští spisovatelé přišli o dosavadní institucionální podporu, což vedlo k omezování počtu překladů z rumunské literatury do jiných jazyků a účasti rumunských autorů na festivalech. A tak jejich hlas už nebyl slyšet v zahraničí. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Mají rumunští autoři zájem o evropskou problematiku, zapojují se nějakým způsobem do dění v EU? Objevuje se evropská myšlenka jako téma v současné rumunské literatuře? 

Evropa pro mě představuje tělo mužské, a zároveň ženské, tělo dítěte, a přitom tělo starce, s tváří plnou složitých, nádherných a paradoxních rysů, ale také vystavené četným rizikovým faktorům. Nikdy nevíte, jak a kde na něj zaútočí nějaké viry a v čem bude spočívat jejich síla. Za posledních sedm let byla část tohoto těla, ke které patřím i já, pod neustálým obléháním takových „virů“. Nicméně teprve v poslední době se stal zřejmým úmysl amputovat velkému evropskému tělu nohu, předloktí či stěžejní kloub, anebo jej postrčit směrem k východu, který ho už držel v zajetí několik desetiletí během komunismu. Právě proto jsem s dalšími umělci vyšla na ulici a protestovala, ať už za mrazu kolem 20 stupňů pod nulou nebo při nesnesitelných vedrech. Byly nás tisíce, desítky tisíc, jednoho večera v únoru dokonce víc než šest set tisíc lidí. 

 

Mluvili jsme o společenském postavení spisovatele. Lze však v Rumunsku tuto činnost považovat za povolání? Ptám se vás na to z velmi pragmatického hlediska: lze se v Rumunsku živit psaním? 

Nevím o tom, že by se někdo v mojí zemi živil psaním. Knihy se vydávají v průměrném nákladu 1 500 výtisků, čtenářů je čím dál míň, a tak nevím, kdo by se mohl živit jenom psaním. Osobně mám dvě pracovní místa, učím literaturu a kreativní psaní, ale také koordinuji humanitární nadaci. Pak navštěvuji kulturní akce, účastním se křtů knih a festivalů a tak dále. Ptáte se mě, kdy stíhám ještě psát? Třeba tehdy, kdy lidé jezdí na dovolenou a město se vyprazdňuje. Když je čas už jen časem, nikoli plastovou folií přilepenou přes ústa. 

 

Jakým způsobem poznamenal vaši kariéru zisk četných národních a mezinárodních literárních cen? 

Ceny mohou být dobré, občas vám pomohou už jen tím, že si vybírají nějakou vaši knihu z regálu a posílají ji do světa. Ale lepší než ocenění jsou vzkazy, které obdržíte od svých čtenářů – že mluvíte a bojujete i za ně, že to, co píšete, je tak trochu i jejich příběh, že pojednává také o nich, jejich láskách nebo dramatech, o smyslu či nesmyslu jejich existence na tomto světě, tak malinkatém a přitom tak obrovském, že si ho občas ani nedokážeme představit. 

 

Lze si všimnout, že ačkoliv začínají jako prozaici, respektive básníci, po vydání několika titulů v dotyčném žánru se mnoho rumunských autorů rozhodne (a nikoli neúspěšně) „zkusit něco jiného“: básníci zatouží psát romány, prozaici se obracejí k poezii. Jak lze vysvětlit takové tendence? Jsou ještě v Rumunsku autoři „loajální“ vůči jednomu určitému žánru? A jaký postoj je podle vás výhodnější? 

Vždycky jsem byla přesvědčena, že si knihy, které budete psát, nevybíráte sám, ale že naopak ony čekají na vás. Můžete si je představit v podobě ovocných pecek a jader nebo obilných zrn ležících vám v cestě a mluvících k vám prostřednictvím životopisných poznámek a kulturních vlivů. Jakožto spisovatel je jistě vytušíte a budete schopen je vysvobodit z té nadbytečné amorfní hmoty, vytvarovat je podle vašich představ. Máte-li cit pro poezii, je to nádherné, jde totiž o vzácný dar. Pokud se toho ujmete jako stavitel domů, je to také dobře, protože próza umí budovat místnosti, které vás mohou alespoň na první pohled překvapit. Nemohla bych psát jenom poezii, protože moje identitární příběhy šlo vyjadřovat jenom prostřednictvím románů. Pokud jde o dětskou literaturu, ta představuje jakýsi dárek, který si můžu občas dovolit. Nejde tedy o to, být „in“, být v módě, ani o vypočítavost, nýbrž o nezbytnost. 

 

Jste členkou rumunského PEN klubu. Mohla byste se zmínit o nějaké situaci v Rumunsku (nebo kdekoli na světě), která si vyžádala intervenci tohoto skutečného morálního nejvyššího soudu současné světové literatury? Byla jste někdy sama v situaci, kdy jste požádala PEN klub o pomoc? Jak byste se vyjádřila k účinnosti této organizace na národní a/nebo mezinárodní úrovni? 

Vážné porušování lidských práv se zrovna děje v Turecku: jde o pronásledování řady proslulých spisovatelů, včetně Elifa Shafaka. To, že rumunský PEN klub v čele s básnířkou Magdou Cârneciovou je aktivní a zastává nekompromisní postoje v takových záležitostech, mi připadá zcela normální. Mám z toho dobrý pocit, protože mluvit, vyjadřovat se, když něco není v pořádku, podepisovat petice na podporu těch, kteří to skutečně potřebují – to všechno je projevem svobody. Dokud lze ještě mluvit, znamená to, že „viry“ jsou ještě daleko. A že mohou být poraženy. 

 

Jak by se dal popsat dnešní vztah rumunského spisovatele k politickému prostředí a politice jako takové? 

Oficiální rumunská politika je v posledních letech jedovatým nepřístupným prostředím, neboť se k moci dostala populistická diktátorská strana, jejíž vůdce byl nedávno odsouzen k trestu odnětí svobody. Nejznámější rumunští intelektuálové byli terčem intenzivní a výborně zorganizované diskreditační kampaně. Skoro všechna média jsou pod kontrolou této strany. Někteří spisovatelé se k tomu raději vůbec nevyjadřovali, naprosto mlčeli, ovšem jiní otevřeně podporovali „červený mor“, jiní zas – a bylo nás hodně – protestovali a v přeneseném slova smyslu přiložili prst k ráně.

 

Kdo jsou podle vás nejznámější rumunští autoři ve světě? A jak si vysvětlujete jejich proslulost? 

Mircea Eliade, Eugen Ionesco a Emil Cioran, spisovatelé, kteří opustili Rumunsko předtím, než nastoupil k moci komunismus, jsou pravděpodobně stále nejznámějšími jmény v rámci rumunské kultury. Ovšem v jejich případě je uznání zapříčiněno jinými kulturními prostory, nikoliv tím původním. Pak máme Mirceu Cărtăreska coby nejpřekládanějšího současného autora. Tentokrát tajemství spočívá ve výjimečné umělecké kvalitě jeho knih, které jsou proto schopny dosahovat úspěchu v zahraničí jakoby samy od sebe. Protože jinak, jak známo, rumunští autoři nemají žádné literární agenty, a tak by těžko dokázali oslovit vlivná nakladatelství. Obvykle za ně mluví pouze jejich psaní a v nejlepším případě je ještě podporuje několik oddaných překladatelů. 

 {/mprestriction} 

Autor je bohemista, překladatel a propagátor rumunské literatury.

 

Ioana Nicolaie (*1974) je rumunská básnířka, prozaička a autorka knih pro děti. Absolvovala Filozofickou fakultu v Bukurešti a poté pracovala jako redaktorka v novinách a v nakladatelstvích. Kromě vlastní tvorby se věnuje výuce kreativního psaní. Debutovala v roce 2000 básnickou sbírkou Poză retușată (Vyretušovaná fotografie). Následovaly sbírky Nordul (Sever, 2002), Cenotaf (Kenotaf, 2006) a Autoimun (2013), za kterou získala cenu Svazu rumunských spisovatelů pro Knihu roku. Její sbírky byly přeloženy do němčiny, švédštiny, bulharštiny a srbštiny. Je autorkou tří románů: Cerul din burtă (Nebe z břicha, 2005), O pasăre pe sârmă (Pták na drátě, 2008) a Pelinul negru (Černý pelyněk), který v roce 2017 získal řadu literárních cen. 

Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru.

Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta...

Hercem z rozhodnutí otce

Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století.

„Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech.

Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius CaesarZkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů.

Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví.

„Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem.

Cesta do Hollywoodu

Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní.

Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy.

„V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů.

Válka a Shakespeare

Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru.

Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující.

Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila...

Nový život

Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý.

Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.

Když letos 13. května ve věku osmdesáti let zemřel básník a prozaik Petr Skarlant, opět jsem si uvědomila, jak navzdory veškeré emancipaci často zůstávají ženy, byť stejně talentované, ve stínu svých známějších manželů či celoživotních druhů; vědkyně Emilie de Châtelet zůstávala dlouho ve stínu Voltaira a jazykově geniálně nadaná Rosa Holubová zase v pozadí svého manžela-cestovatele; další výčet by byl velmi dlouhý. A patří mezi ně i Jana Skarlantová.

Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka Jana Skarlantová, která s Petrem prožila více než padesát společných let, působila především na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, celoživotně se věnuje historii odívání a estetickému užití tvorby. Jen namátkou jmenuji některé z jejích děl, například kniha o netradičním odívání nese název Od fíkového listu k džínům (1999), další, která vyšla o deset let později, je věnovaná hlavně textilu a jmenuje se Užitá tvorba (2009), zvláště pak nedávno zaujala její půvabná kniha o secesní módě Ze života našich prababiček (2014), a zatím poslední její publikace je Diskrétní elegance s podtitulem Móda mezi válkami.

Kniha je rozdělena do mnoha kapitol a podkapitol s přitažlivými názvy jako Art deco, Držiče tvarů, Getlemani ve společnosti, tituly a ukázky vtipně evokují tehdejší tisk i literaturu, pěkně navozují dobovou atmosféru, obdobně jako černobílé a barevné ilustrace, pocházející z bohatého archivu autorky.

Hned v úvodu Jana Skarlantová píše: "Dvě kruté světové války, řada revolucí a politických převratů, miliony násilně ukončených životů… Tohle všechno naši předkové netušili. Nadšeně očekávání nového století potvrzovala světová výstava v Paříži roku 1900." Ano, rok 1900 považoval i spisovatel Paul Morand za zlatou svatbu minulosti s budoucností. A hned k tomu radostně zvolal: "Rok 1900 jeví se jako zastávka na vrcholu, odkud je vidět dvě údolí, jedno druhému skryté." Lidstvo bylo opravdu přesvědčeno, že začal nový čas, a tak toto období nazvalo Belle époque.

Jana Skarlantová: Diskrétní elegance, Móda mezi válkamiA jak by také ne, když se v tom roce narodil Jacques Prévert, Robert Desnos, Vítězslav Nezval i Karel Teige a další a další hvězdy na uměleckém nebi. A pokud jde o módu a životní styl není snad ani příliš překvapující, že právě z roku 1900 pochází také první známá fotografie královny módního světa Gabrielle Chasnel, známé jako Coco Chanel. Ale nepředbíhejme. I rok 1900 prozrazuje svoji pokryteckou morálku – frivolní eleganci, korzety, spodničky a zvýrazněná poprsí. A hraběnka de Pange ve svém díle Comment j´ai vu 1900Jak jsem viděla 1900 provokativně zvolala na adresu příslušníků francouzské nejvyšší společnosti: "Nikdy se nemyli!"

Tehdejší módě v zemi galského kohouta vévodila velká femme fatale Cléo de Mérode, ta ovlivnila i příští generace, například tvůrce filmu My Fair lady, zejména jeho hlavní postavu, kterou si zahrála Audrey Hepburnová. O Cléo de Mérode se v knize Diskrétní elegance nepíše, možná právě proto, že její styl diskrétní příliš nebyl?! Konečně, diskrétnost vůbec nebyla její nejsilnější vlastností…

Coco Chanel o několik let později přišla s něčím úplně jiným, svoji kapitolu o ní nazvala Jana Skarlantová velice výstižně Žena, která změnila ženy: "Její modely sledovaly tělo a neomezovaly pohyb. Dalo se v nich vystoupit z auta, tančit i nakupovat na bulvárech." Hned v roce 1926 napsal Vogue, že „malé černé“ šaty z jejího salonu jsou Fordem mezi šaty, jak autorka cituje. „Malé černé nadšeně oblékala Romy Schneiderová, Juliette Gréco, kouzlu černé podlehla i Jacqueline Kennedyová i princezna Diana, nemluvě o pařížském vrabčákovi, slavné Edith Piaf, která snad černou barvu proslavila nejvíce, v černých šatech narychlo podomácku spíchnutých její sláva začala, a v luxusních stejného střihu i barvy se také předčasně uzavřela.  

Ano, přesně tak, jednoduché černé šaty, neokázale elegantní, se staly uniformou pro ženy každého vkusu. I věku. A když k nim ještě přibyl parfém Chanel N 5, nejslavnější a neprodávanější parfém na světě, vstoupila Coco Chanel mezi velké světové legendy.

Kniha Diskrétní elegance je čtivá a pozoruhodná úvaha nad fenoménem módy, která je integrální součástí naší každodennosti, mísí se s naší kulturou, životem i historií. Móda, jak si při čtení knihy opět naléhavě uvědomíme, je spolutvůrcem našeho životního stylu. Žel, v současné době čím dál více vidíme kolem sebe jakési pachtění za módními výstřelky, vkus je ovlivňován hlavně televizí, reklamou a komerčním využíváním, spíše zneužíváním ženské touhy líbit se, bohužel estetickému cítění bývá tato touha přečasto na hony vzdálená; ponejvíce jde jen o neblahé zviditelnit se, což se jistě daří, ale jinak než by si mnohá z těch žen přála.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

A tak se opět jen potvrzuje, že ve společnosti, pro níž je vědomí hodnoty problém, je problém i vkus a estetické vnímání sama sebe. Neexistuje sice žádné pravidlo pro vymezení toho, co je krásné, vkusné a co nikoliv, ale když vidíme, jak mnohé dámy v mylném přesvědčení, že vyvolají obdiv či svému vystupování dodají patřičnou důstojnost, když jednou obnaží břicho a natáhnou rozedrané džíny, a jindy se zase ověsí nadbytkem šperků a přeplácanými kreacemi, které z nich činí spíše hastroše, je to žalostný pohled.

I právě skončený filmový festival v Karlových Varech toho byl ilustrací, přehlídkou načančaných rób, vyboulených záhybů, volánů, faldů a kanýrů všeho druhu, o šatech s výrazně erotickými prvky raději vůbec nemluvě. Místo, aby móda byla jednoduchá a diskrétní, s oblibou vystavují mnohé ženy spíše na odiv své bohatství či skutečnost, že rozhodně patří k těm nejlépe placeným… No, každý dělá, co umí.    

Vkus byl už u Diderota, podobně jako u Chanel, smyslem pro přirozené a zdá se, že v tomto duchu s oběma velikány ve svém díle souzní i Jana Skarlantová.

 

Jana Skarlantová: Diskrétní elegance. Móda mezi válkami, Motto 2017, 238 stran.

Íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf odcestoval do New Yorku, kde se má příští týden zúčastnit konference OSN. Informovala o tom íránská státní tisková agentura IRNA. Návštěva šéfa íránské diplomacie v USA se uskuteční v době sílícího napětí mezi oběma státy. USA se ale podle agentury Reuters nakonec rozhodly neuplatnit vůči vysokému íránskému představiteli protiíránské sankce.

Začátkem července se v Brně konal středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení, který tentokrát představil rumunskou literaturu – kromě moravské metropole také v Ostravě, ve slovenských Košicích, polské Vratislavi a ukrajinském Lvově. Při této příležitosti přinášíme rozhovor se spisovatelkou Ioanou Nicolaie, která na festival rovněž zavítala.