31 článků ze ČTVRTKA 18.7.2019

Absolvovala jsem její šestihodinový kurz Aromaterapeutického minima v prostějovském Studiu Mandala. Neúnavně vyprávěla, otevírala lahvičky, odpovídala na všetečné dotazy. Zajímá vás, jak se dá aromaterapie využít v běžném životě, jak vybírat a nakupovat oleje a s čím vlastně pomáhá aromamasáž?

 

Co vás přivedlo k aromaterapii?

Jednoduše přišla znamení. Nejprve jsem dostala o aromaterapii knížku s věnováním, že má být mou další cestou. V té době už jsem si totiž míchala své vlastní směsi, a navíc jsem pošilhávala po studiu Institutu aromaterapie u Asociace českých aromaterapeutů, ale neměla jsem na něj peníze. Shodou náhod se ale najednou nějaké objevily – a to jsem brala jako druhé znamení. Nastoupila jsem tedy ke studiu a od té doby se můj život točí hlavně kolem vůní.

 

Pamatujete si ještě na svůj první olejíček nebo na svou první namíchanou směs?

To byl asi jasmín – ale tehdy samozřejmě syntetický, tedy přesně taková vůně, od které bych dnes každého odrazovala. A na svou první směs si samozřejmě pamatuji velmi dobře – dodnes jde o mix, který prodávám nejčastěji, nazývám ho Světlonoš. Základem je bazalka, jedle a citrusy – a funguje, myslím, velmi dobře.

 

Jak trénujete svůj nos?

Nijak speciálně, nejsem parfémář, trénuji zkrátka praxí – čichám. Problémem ovšem je, že s takto vytrénovaným citlivým nosem se pak nedá například v létě cestovat tramvají…

 

Říká se, že když se zlepší jeden smysl, zhorší se jiný – pociťujete něco podobného?

Možná ano – na začátku své praxe jsem měla velmi vyvinuté vnitřní vidění, ovšem řekla bych, že dominantní čichové vjemy vše celkem srovnaly.

 

Co z aromaterapie využíváte ve svém běžném životě?

Namíchala jsem si svůj vlastní deodorant, používám pleťový olej s příměsí esenciálních olejů, krémy všeho druhu, sprej na vlasy… A samozřejmě v případě nachlazení hned sahám po vůních.

 

Čím se voníte?

Skoro ničím! Vlastně mi lidé a klienti říkají, že stále nějakým olejíčkem voním, takže by to asi ani nemělo cenu. K tomuto účelu mi bohatě stačí třeba jen ten můj pleťový olej.

 

Takže kupované parfémy vůbec nepoužíváte?

Ne, zpravidla jsou syntetické a zkrátka mi nevoní. Ale občas si jen tak pro radost vyrobím svou vlastní osobní vůni nebo inhalační tyčinku. Teď zrovna mám s heřmánkem a vanilkou.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vy jste i aroma masérka. V čem spatřujete výhody tohoto druhu masáže?

Je to aplikace aromaterapie přes kůži, vůně tedy působí, dá se říct, hned ve dvou formách – člověk inhaluje a přijímá éterický olej i kůží. Ta je prostupná z pár procent, nicméně i to stačí, aby byl efekt více než patrný. Navíc tam máme terapeutické využití dotyku… Jednou jedinou masáží se dá ovlivnit průběh jednoho menstruačního cyklu či momentální psychický stav, dlouhodobou aplikací masáží se lze zbavit vleklých migrén a spousty dalších chronických chorob. Při profesionálně vedené aromaterapeutické masáži je navíc použit speciálně namíchaný olej na míru, který je výsledkem předchozího terapeutického sezení a naší vzájemné selekce, jde tedy o výsostně individuální záležitost, která přesně cílí na daný problém.

 

Je aromaterapie vhodná i pro děti?

Názory na dětskou aromaterapii se i mezi odborníky velmi různí. Ráda v této souvislosti cituji americkou aromaterapeutku Andreu Butje, která reagovala na nadužívání éterických olejů laickou veřejností v USA zákazem aplikace těchto olejů na kůži dětí mladších dvou let, nedoporučuje používat aromaterapii na kůži dokonce ani pro děti do 5 let. S tím se ztotožňuji, vždyť jde o prostý respekt k potřebám malého dítěte, už jsem slyšela pár příběhů s podrážděnou kůží dětí i při dodržení bezpečnosti a doporučeného ředění, natož při použití dospěláckých vůní. Tím vás ale neodrazuji od použití jemných aroma-výrobků určených speciálně pro děti, pouze od vlastních experimentů.

 

Jak tedy s dětmi v aromaterapii pracovat?

Menším dětem dávám přivonět k víčkům od lahviček a pozoruji jejich reakce, u větších dětí využívám speciální barevné karty, z nichž každá zastupuje jeden olejíček či vůni. Děti si vyberou podle svých osobních preferencí a v naprosté většině případů sáhnou po kartě, která reprezentuje vůni, jež může účinně pomoci s problémem, který se snažíme řešit. Následně aplikovat čicháním, třeba pomocí malé osobní vůně.

 

A ještě poslední otázka – jak při nákupu poznat kvalitní éterický olej? Co hlídat na etiketách?

Rozhodně se nevyplatí řídit se pouze cenou – dražší olejíček nutně neznamená kvalitnější. Vybírejte vždy lahvičky označené jako stoprocentně přírodní éterické oleje, to jsou produkty bez jakýchkoli umělých přísad. Vybírejte výrobky stabilních a zavedených firem, které na našem trhu působí dlouho a jsou prověřené nebo za nimi stojí osobnosti, které se aromaterapii věnují profesionálně. Co se týká složení výrobku – sledujte latinské názvy, pokud nejsou uvedeny, dejte raději ruce pryč. Pro aromaterapeutické účely se také vyhněte produktům, které jsou označené jako vonné oleje. To jsou synteticky vyráběné vůně, které se dají s úspěchem použít například pro provonění určitých prostor, jejich vůně je stále stejná a vydrží, ovšem při nadužití hrozí bolesti hlavy.

 

Michaela Lusílija Makulová (1983) je terapeutka, aromaterapeutka, masérka, šéfredaktorka online časopisu Kouzlo vůní a kreativní duše Bylinek našich babiček. Vyučuje aromaterapii, míchá léčivé směsi i osobní vůně na míru a věnuje se vlastní terapeutické praxi. Pravidelně publikuje články z oboru. Více na www.simbis.cz.

 

Další část rozhovoru najdete v příloze harmonie života v tištěném vydání Literárních novin 7/2019, které je právě na stáncích.. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Dnes ráno (18. července) prolétla TESS okolo Země ve vzdálenosti 83 500 km a načala svůj 35. oběh okolo Země. Mnohem důležitější informací však je, že začíná pozorovat 14. sektor – první na severní polokouli! TESS se dostala do druhé poloviny své mise, ale asi bychom měli dodat, že primární mise. Její konec je naplánován […]

The post Mise TESS prodloužena do roku 2022. NASA chystá s lovcem exoplanet velké věci appeared first on Exoplanety.cz.

Soukromá rustikální Galerie z ruky majitelky Stanislavy Macháčkové ve vesničce Křížovice, části městyse Doubravník na Brněnsku,ve Svratecké hornatině, zahájila činnost zjara 1992. Otevírací výstavu zde tehdy měli malíři Božena a Karel Rossí. Aktuální komorní kolekce obrazů pražské autorky Ireny Křivánkové má v evidenčním úhrnu úctyhodné číslo sto čtyřicet tři.

Irena Křivánková: Fragmenty IV, akryl na plátně. 2018 Foto: Jan DočekalKřivánková, brněnská rodačka, v roce 1999 absolventka Fakulty výtvarného umění VUT v Brněv ateliéru prof. Jiřího Načeradského, od roku 2014 odborná asistentka ateliéru Intermedia na soukromé vysoké škole Art & Design Institut v Praze, se představuje v Galerii z ruky podruhé. Premiéru tu měla před dvanácti roky, v nichž bylo dost času na vývoj, proměny tvůrčí orientace. Co „odložila cestou“, co nového přijala za své?

V roce 2007 jsem měl příležitost napsat v recenzi pro Literární noviny č. 20: "Jsou-li východiskem výtvarné tvorby představy, neznamená to, že tvůrce je nadobro oddělen od věcné skutečnosti. Často je v takových dílech více nápodoby předmětného světa, než je v realismu. Jde ovšem o nápodobu sjednanou prostředky, jež neplní umělcovu ambici přepisu, nýbrž mnohé touhy po svébytném vyjádření. Právě tak tvoří Irena Křivánková." Na tomto mínění nezměnilo se nic. V polovině čísel aktuální výstavy k tomu přidala širší zření svého nitra, skrze náměty a jejich formu je více pootevřela.

Irena Křivánková: I světlušky mají svoje prasátka pro štěstí, akryl na plátně, 2018. Foto: Jan DočekalV umění není nic vyčerpáno, žádný námět, žádný materiál, žádná technika. Rozvíjejícím způsobem lze navázat i na formy, jež byly tvorbou zrozeny už před desetiletími. Křivánkové malířský projev v souvislostech upomíná, že české výtvarné prostředí 60. až 80. let minulého století zřetelně ovlivnil americký abstraktní expresionismus čtyřicátých a padesátých let.

Už ve druhé polovině 30. let rozlišil kritik Alfred Barr dvě tendence abstraktního umění. První byla, geometricko–strukturální, vedla přes kubismus až po různá geometrická a konstruktivistická hnutí. Druhou tendenci označil za spíše intuitivní a emocionální, užité formy za spíše organické a biomorfní než geometrické, spíše zakřivené než hranaté, spíše dekorativní než strukturální, a protože Barr měl zaujetí pro mystické a iracionální, napsal ještě o oné druhé tendenci, že je spíše romantická než klasická.

Irena Křivánková: Světlušky, akryl na plátně, 2018. Foto: Jan DočekalBarrovo shrnutí druhé abstraktní tendence je v přenesení detailně vystihujícím náhledem na formu Křivánkové, již uplatňovala v předešlém desetiletí a rovněž před půlkou desátých let. Toto období nyní připomíná v Galerii z ruky kolekce malých pláten z cyklu s titulem Fragmenty. Rozsahem je to více než polovina výstavy. Čeho částmi jsou ta plátna se zpřítomněným barokním nádechem? Příbuzné skladby malířka užila na rozměrnějších obrazech uvedených v minulých letech ve větších interiérech. Na nich je více evidentní záměr iluzívní výstavby třetího rozměru, který zvyšuje oněch repetičních, naturálně duchovních kompozičních fragmentů přitažlivost.

Irena Křivánková: Pepi a světlušky, akryl na plátně, 2018. Foto: Jan DočekalDruhá část přítomné křížovické výstavy je rozdílná. Jsou to malby mladší. Obsahem, formou i vyzněním odkazují na odlišná východiska. Především je to Křivánkové návrat k někdejšímu figurativnímu (zobrazujícímu) projevu, náplní a duchovním zázemím však nesoucímu odlišná svědectví o malířčině existenci. Odlišná ve smyslu větší otevřenosti, tím možnosti k širšímu divákovu nahlédnutí do malířčiny duše.

Akcentujme však fakt, že z hlediska volby formy šla Křivánková nazpět, proti vývojové posloupnosti. Nazpět i uvnitř vlastního vyjadřování. Z aspektu generalizace zde jistě nutno přidat poznámku: Mínění Vasilije Kandinského – Abstrakce se stane nejrozšířenějším způsobem malířského projevu – nedoznalo naplnění. Rozličně stylizované způsoby věcnosti trvale vyznává nemalá část jistým způsobem poučené výtvarné veřejnosti.

Jsou tu dvě vztahová témata, k nimž Křivánková vnitřně dozajista připojuje atribut podstatná – vztah ke specifickým lyrickým situacím v přírodě, jež vyhledává pro podmanivé tonutí v pocitech okouzlení, a vztah ke kočičímu plemenu Sphynx, které je jí blízké pravděpodobnou denní přítomností. Obé, míněná příroda a kočky, je pak ve dvou realizacích originálně sdruženo v náznakově narativním sdělení.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Lze myslím předpokládat, že malým, víceméně realistickým portrétům koček se jmény Barnie a Pepi nebude ze strany návštěvníků Galerie z ruky věnován zvláště velký zájem. Avšak rozměrnější artefakty s tituly Akvárium a Pepi a světlušky mají potenciál upoutat zrak i mysl zvláštnostmi podání obsahových spojnic. Na celé ploše prvního plátna tyčí se nad dvojicí nevelkých přesto dominantních koček čelní sklo akvária s četnými rybami, i bizarními. Snová tajemnost a poetika druhého plyne z bezpočtu světlušek vznášejících se nad spící kočkou.

Syžet rámcově figurativních světlušek přičiňuje se na sledované výstavě o divákův zájem ještě na třech dalších obrazech – Čekání na světlušky, Světlušky a I světlušky mají svoje prasátka pro štěstí. Přičemž posledně jmenovaný má vedle jisté naturální lyričnosti přesah k nápaditému jemnému humoru.

Světlušky a kočky z plemene Sphynx snad ani nejsou Ireny Křivánkové hlavním novým tvůrčím programem, jakkoli to tak nyní v Křížovicích může působit. Ovšem s přihlédnutím ke skutečnosti, že u četných příslušníků střední malířské generace je dnes upřednostňována (ze vzdoru, z beznaděje či jen z recese) ošklivost, tedy rezignace na krásu, je tu Irena Křivánková (a šťastně není sama) se svým optimismem a snem, s realitou malířského umu, s pomíjivou krásou svitu světlušek a s láskou ke zvířatům. Co načala, může rozvinout. A my můžeme od ní očekávat další projevy tvůrčí osobitosti.  

         

Irena Křivánková, Obrazy, Galerie z ruky, Křížovice (Doubravník). Výstava je přístupná do neděle 28. července, otevřena je ve čtvrtek a pátek od 13. do 18. hodiny a v sobotu a v neděli od 10. do 12. a do 13. do 18. hodiny.

„Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi, a to do konce tohoto desetiletí. Žádný jiný vesmírný projekt dneška nebude působivější pro lidstvo a důležitější pro dlouhodobý výzkum vesmíru. Uskutečnění žádného nebude tak obtížné a nákladné.“ Tato slova pronesl ve svém projevu před Kongresem...

Společnost RETIA patří k předním českým výrobcům a dodavatelům radarové techniky a speciální elektroniky. Za více než 25 let své existence vyvinula celou řadu unikátních a špičkových systémů, které našly uplatnění v armádním sektoru i u civilních uživatelů. Nejčerstvější novinku z vývoje pardubické firmy představuje radar ReGUARD, který měl českou premiéru na veletrhu IDET 2019.

Před pěti lety získal spisovatel Jaroslav Rudiš za svou novelu Národní třída nominaci na cenu Magnesia Litera, nyní byl dokončen podle této knihy celovečerní film. Národní třída v hlavní roli s Hynkem Čermákem kombinuje dramatický příběh s černým humorem.

Scénář k filmu napsal Rudiš společně s režisérem snímku Štěpánem Altrichterem, který před pěti lety debutoval filmem Schmitke, za nějž byl oceněn Cenou české filmové kritiky pro objev roku. Snímek Národní třída, jehož nový trailer byl právě zveřejněn, uvidí diváci v českých kinech od 26. září.

„Moje kniha je temná, ale má i hodně černého humoru. A právě to jsme se snažili ve filmu posílit. Jde to spolu ruku v ruce. Když někdo zajde s Vandamem na pivo, poučí se o životě, ale zároveň se taky myslím hodně zasměje,“ říká Jaroslav Rudiš o filmu Národní třída (ukázku z knihy najdete ZDE, rozsáhlý rozhovor s Rudišem mimo jiné i o filmu ZDE). Hlavní hrdina Vandam v podání Hynka Čermáka má nevybíravý slovník, rád se porve a ve filmu se vůbec dějí různé věci na hraně zákona. Filmaři tak pro kina museli vyrobit dvě verze traileru, cenzurovanou verzi budou kina promítat před filmy, které mají omezenou přístupnost věkem.

Vandam, chlápek z panelákového sídliště, žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Kromě toho, že se rád porve, je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak posiluje, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A také k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu 89 na Národní třídě jednou ranou dějiny do pohybu.

Obsazení Hynka Čermáka, který byl oceněn i jako nejlepší interpret za namluvení audioknihy Národní třída, napadlo filmové tvůrce hned na začátku. „Hynek Čermák je absolutně výborný herec, chlap sympaťák. Napřed jsem se však jeho obsazení bránil. Vadila mi jeho známost. Zkoušeli jsme tedy asi rok jiné herce. Ale musel jsem uznat, že jsem v Čechách lepšího herce pro roli Vandama nenašel. Nakonec jsme měli co dělat, aby nám ten nevychovaný egoista až moc nepřirostl k srdci. Zahrál to tak bravurně, že vám ani sám neřeknu, jestli je tento jeho Vandam sympaťák nebo nebezpečný rváč - možná je obojí, ale to ať asi divák posoudí sám,“ říká režisér Štěpán Altrichter.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

„Na začátku filmu nám Vandam řekne: ‚Já vím, co chceš říct, ale neříkej nic. Chvilku drž hubu a poslouchej.' Na Rudišově knize mě zaujal právě dar naslouchat, porozumět myšlení člověka, který je nýmand, proniknout do jeho duše a s humorem jemu vlastním se snažit Vandama pochopit,“ popisuje vztah k hrdinovi svého nového filmu.

V po boku Hynka Čermáka se v roli Psycha představí Jan Cina, Lucku ztvárnila Kateřina Janečková. V Národní třídě dále hrají Václav Neužil, Jiří Langmajer, Jiří Šoch, Martin Sobotka, Erika Stárková, Lubor Šplíchal, Andrej Polák nebo Martin Siničák. Snímek se natáčel v české metropoli, především na pražských sídlištích Opatov a Háje, a také v centru Prahy na Národní třídě.

Rudišova novela Národní třída byla vydána v mnoha jazycích, loni mělo premiéru její třetí německé divadelní uvedení, hra se stále hraje ve státním divadle v Drážďanech. A právě v Německu Jaroslav Rudiš nedávno zaznamenal úspěch, když se ocitl se svým prvním německy psaným románem Winterbergova poslední cesta mezi pěticí nominovaných na letošní cenu knižního veletrhu v Lipsku v kategorii beletrie.

Stalo se vám v poslední době, že jste při procházce krajinou narazili na malíře, který u stojanu maloval? V domě mých rodičů visí olejomalba doškové chaloupky s příznačným hnojištěm a kadibudkou. Malíř tímto dílem zaplatil za svůj prázdninový pobyt ve vesnici. Za první republiky to bývalo časté.

Dokonce ještě i v padesátých letech minulého století měřili náš venkov svým rozvážným krokem muži se stojanem a plátny v podpaždí. Od těch dob krajinomalba pomalu opouští své místo mezi malířskými žánry. Krajinářství chutná po včerejšku, čpí diskreditovaným realismem a skončí v lingvistickém muzeu.

Mění se vkus solventního publika i galeristů, umělcům už nestojí za to bloumat nazdařbůh lukami plnými klíšťat. Příroda nám uhýbá, je dál. Stahuje se od lidských sídel. A trh s uměním ví své. Kýčaři si vystačí se známými schématy a malují hrady nespatřené. Krajina je vlastně model a malovat podle modelu je dnes buď školní disciplína, nebo cirkusová pouliční atrakce pevně zabudovaná do turistického byznysu. 

Souběžný proces je k zahlédnutí také v současné české básnické produkci. Ta, která má výslovné umělecké ambice a netají se tím, obejde se docela dobře bez přírodní lyriky. Zakotvit své verše „na břehu řeky Svratky“ připadá mnohým dnes jako přízemnost a trapná doslovnost čpící nemilovaným domovem až příliš. Nepokojná odtažitost umělců, kterým se tady tak nějak nelíbí, prosakuje mezi žánry a druhy a ráda se vydává do exotických dálav Nové Guineje nebo aspoň New Yorku. 

Jan Baleka ve svém výkladovém slovníku Výtvarné umění píše: „Motiv krajiny podléhá vývojovým proměnám, podmíněným obecným vývojem společnosti, tradicemi a úrovní kulturní a národní sféry, vztahu člověka jako výrobce k přírodě, jež je podmínkou jeho přežití.“ Ekologická nálada zachvacuje tu i onde spisovatele a výtvarníky a její plody v dílech se řadí na škále od přímočarých propagandistických varovných výzev přes zadumané pošmourno skepse až k náznakům modliteb k Matce Gaii. Ale kde je lítost, kde silná emoce, kde hymnická chvála?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vypjaté ego umělců netouží po splynutí se zástupy, kdo jiný však může třeba za degradaci polí, luk a lesů než nespočetné anonymní zástupy. Malíř krajinář jistě nepocítí osobní vinu za neuvážené meliorace, jež vysušují půdu. Jak jí má dát výraz, když ji necítí? Přesvědčivá a působivá je v umění jedině konkrétní předmětnost uchopená v přesahu k obecnému, jinak jde o plané gesto. 

Na Čínské akademii výtvarných umění v jihočínském městě Chang-čou se mě ptali, jestli existuje tradiční český výtvarný styl. Říkali, že dobře znají a oceňují vrcholy české hudby Smetanu a Dvořáka, čtou Kunderu a Hrabala, ale nějak si nemohou vzpomenout na jediného českého výtvarníka. Zvláštní věc, přitom byli zrovna loni na návštěvě na Západočeské univerzitě v Plzni. Neumíme své umění nabídnout, anebo nic k nabízení nemáme? Samozřejmě kromě krtečka. 

Zkuste k sobě přes léto pouštět podobně rozmarné otázky a hledat na ně odpovědi. Nikdo to za vás neudělá. Ministerstvo kultury má jiné starosti. Přichází o ministra a musí hledat nového. Údajně se bude procházet na Vysočině kolem rybníka a rozmlouvat s panem prezidentem ve člunu. Hledání v plenéru.