31 článků z PÁTKU 19.7.2019

Jak se liší prodej knížek na českém a anglickém trhu? Co tamní knihkupectví zachránilo od krachu? A proč je třeba, aby prodavači knih budovali vztah se zákazníkem a věnovali mu více pozornosti než jen při placení? Nejen o tom jsem se bavila s českou manažerkou knihkupectví Waterstones v Londýně Pavlínou Tichou.

Už dlouho mě zajímal příběh ručně psaných popisků vystavených u knih. Něco takového se v českých knihkupectvích nevidí. V pobočkách Waterstones jsem si toho všimla pokaždé a tentokrát tomu chci přijít na kloub. „Jsem z Ústí nad Labem, a když jsem doma, zajdu do knihkupectví, abych si koupila nějaké knížky. Nikdo se vám tam ale nevěnuje do doby, než chcete platit,“ svěřuje se se svými zkušenostmi manažerka Pavlína Tichá, kterou zpovídám v pobočce na Piccadilly Street. „V Česku vidím velkou mezeru mezi prodejcem knih a zákazníkem. Nevím, jestli je to tím, že tamním prodejcům chybí znalost nebo motivace.“

Když ve Waterstones trénují nové posily, kladou jim na srdce mimo jiné i to, že nejprve dají knížku do rukou zákazníka a teprve pak si půjdou stoupnout za pokladnu. „Vztah totiž navazujete ihned poté, co zákazník vstoupí do prodejny. V žádném případě to však není o tom, že se na vás prodejce pověsí a vnucuje vám svou ochotu, i když o ni nestojíte,“ líčí Tichá. „Prodejce knih musí mít šestý smysl. Už když člověka pozdravíte, můžete poznat, jaký typ zákazníka to je. Někdo si chce knížky jen koupit a s nikým se bavit nechce. Někdy se vyznají zákazníci ve specifické kategorii mnohem lépe než prodavač, který se musí orientovat v celém spektru knih,“ pokračuje. „Taky záleží, kolik lidí máte v obchodě. Jak moc bychom chtěli jen chodit kolem zákazníků a bavit se o knížkách. Dneska jste sama viděla, že byl frmol a že jsem stála jen za kasou.“ 

Síla doporučení

Důvodem, proč si jde zákazník koupit knížku do prodejen Waterstones a neudělá to z domova pomocí pár hbitých kliknutí přes internetový obchod Amazon, je servis. „My žijeme knížkami a lidé vědí, že když k nám přijdou a zeptají se, co doporučujeme vzít si na dovolenou, že jim naložíme minimálně deset knížek, se kterými si užijí srandu,“ vypráví Tichá. 

Zajímá mě, jestli si čtenáři najdou v té přehršli na trhu knížku, i když se jí neudělá v knihkupectví podpora. „Chtěla bych říct ano, ale bez podpory to nepůjde. Knížka bude mít fenomenální úspěch, jen pokud ji budou prodavači doporučovat,“ vysvětluje Tichá a vzápětí vypočítává, že Waterstones prodává i knihy malých vydavatelství vycházející třeba jen v tisícovém nákladu. „Většinou je to tak, že když knížce věříme, tak objednáme deset kusů a sledujeme prodeje. Pokud tam vidíme potenciál, postavíme se za ni víc a příště koupíme například už sto padesát kusů. Pak se rozhodujeme, které knihy vystavíme i do výlohy a u kterých zajímavých knih uděláme v prodejně výstavku a plakáty.“

O tom, jakou mají prodavači knih moc, svědčí ostatně i senzační úspěch, který sklidila kniha Stoner od Johna Williamse (česky ji vydalo roku 2015 nakladatelství Kniha Zlín v překladu Jiřího Popela; pozn. aut.). Román se stal bestsellerem až čtyřicet let po svém originálním vydání, a to právě díky doporučování prodejců v pobočkách Waterstones. Jak se to přihodilo? „Zjistili jsme, že vychází nové vydání románu Stoner, a ta knížka se nám prostě zdála dobrá, takže jsme o ní se zákazníky mluvili,“ komentuje Tichá husarský kousek jejich knihkupectví.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

„Komise? To mi přijde na hlavu postavené,“ komentuje manažerka zaběhlý český přístup vztahu mezi vydavatelstvím a prodejnou knih. S touto praxí se nikdy nesetkala, neboť se knižní distribuci začala věnovat až v Anglii, takže ji musím do reality světa, kdy si knihkupectví knihy de facto od vydavatele půjčuje a teprve po jejich prodeji je zaplatí, sama uvést. „Tady to funguje tak, že nakladatelství se předhání, abychom od nich měli knížky. Konkurence je veliká. Knihy hned odkupujeme, ale ponecháváme si možnost vrátit neprodané knížky. Je tam časový limit a podrobnosti jsou už součástí know-how.“ 

Svoboda se cení víc

Síť knihkupectví Waterstones má v Británii téměř 300 poboček a je v této zemi největším celonárodním prodejcem knih. Přesto se společnost před pár lety ocitla na pokraji krachu. „Waterstones má veřejně obchodovatelné akcie, takže to nebylo tajemstvím. V roce 2011 naši firmu odkoupil ruský podnikatel Alexander Mamut a do role výkonného ředitele firmy dosadil pana Jamese Daunta,“ popisuje Tichá. „Ten vidí knihy jako poslání a vedl úspěšný byznys šesti nezávislých knihkupectví. Naši firmu personálně zefektivnil a zeštíhlil a provedl ještě jednu zajímavou změnu. Řetězec Waterstones se za jeho vedení vzdal nemalých poplatků od vydavatelů knih za vystavování titulů ve výlohách či na prémiových místech.“

Člověk, který se rozhodl vzepřít praxi v Česku tak běžné, mě začíná čím dál víc zajímat. „Pan Daunt je hodně podnikavý a schopný člověk. Bankovní kariéry se vzdal pro svou zálibu v knihách (kariéru v bankovnictví opustil James Daunt v roce 1990, tedy ve svých 26 letech, aby založil první pobočku knihkupectví Daunt; pozn. aut.). Je pravda, že od doby, co nedostáváme zaplaceno od vydavatelství, jsme se vrátili ke starému řemeslu. Vystavujeme jen to, čemu věříme,“ vysvětluje Tichá přeměnu, kterou síť knihkupectví Waterstones prošla, a dodává, že Waterstones byla loni od miliardáře Mamuta odkoupena investičním fondem Elliot Advisors.

„Pan Daunt dal mnohem víc svobody menším pobočkám, které si do velké části rozhodují samy, jaké knížky budou nakupovat. Zbavily jsme se věcí, které jsme museli od nakladatelů koupit a které nebyly prodejné. Dřív totiž všechny pobočky měly stejné zboží a vypadaly stejně. Vůbec se nedbalo na to, zda se tam ty knihy prodávají. Když celebrita napíše biografii, tak ji u nás na Piccadilly se spoustou zákazníků z řad turistů prodáme, ale má smysl dát dvě stě těchto knih do severního Skotska, kde o této celebritě nikdy neslyšeli?“

Prodavači, co s knihami spí

Jaká je praxe u ostatních anglických knihkupectví, nechce Pavlína Tichá komentovat. „Nikdo se nechlubí tím, zda se platí za vystavování knih. Je to obchodní tajemství. Když se ale odborník podívá na vystavené knihy v různých knihkupectvích, pozná, že něco nehraje,“ dodává. 

Ptám se, jak přísný je výběr zaměstnanců – prodavačů knih – na pobočku v Piccadilly. „Rozhodně to nemusí být lidé, kteří studovali literaturu. Ani já ji nestudovala,“ prozrazuje manažerka. „Musí mít ale zájem o knihy. Říkám jim s nadsázkou, ať se připraví na to, že kromě toho, že budou knihy číst, je budou i jíst a spát s nimi,“ směje se. „Denně nám chodí na pobočku dvacet až třicet žádostí uchazečů o práci. Ti, co projdou sítem, tu dostávají první tři měsíce minimální mzdu, takže jim říkám na rovinu, že jestli chtějí jen nějakou práci a peníze, ať jdou raději jinam. Pokud ale chtějí práci, která dává smysl, jsou tu na pravém místě.“

A jak je to tu s těmi ručně psanými popisky ke knížkám? Samozřejmě je tu píší sami zaměstnanci poté, co si knížku přečtou. Je běžné, že v každém knihkupectví Waterstones narazíte na jinou skladbu knih, protože nic už není centrálně řízeno. „Knížku nám může klidně nabídnout k prodeji každý, i autor, který ji vydal vlastním nákladem. Když je to místní autor, často to bude jen jedna naše pobočka, která tu knihu bude mít. Například u nás na Piccadilly nedává smysl mít autora, který je známý jen v Jižním Walesu, ale tam se bude knížka naopak prodávat velmi dobře.“

Potřebujeme bestseller?

Zajímá mě, od kolika prodaných kusů se v Anglii považuje kniha za bestseller. „Bestseller je přece Bible, protože té se prodalo přece nejvíc,“ usměje se Tichá. „Pro nás ve Waterstones nemá smysl používat slovo bestseller. Když noviny něco bestsellerem nazvou, tak my to převezmeme, ale sami o sobě knížku bestsellerem nenazveme. Problém totiž je, že na obalu každé knížky dnes stojí psáno, že je to bestseller. Ale pak nemáte možnost dohledat, co vlastně tu knížku bestsellerem dělá. Každou neděli v britských novinách The Sunday Times vychází tabulky knižních prodejů na základě průzkumů agentury Nielsen. Hodně zákazníků žádá knížku uvedenou právě v tomto žebříčku, aniž by znali její přesný název nebo autora, takže to musím mít nastudované a ty noviny si pravidelně kupuju.“

V pobočce Waterstones na Piccadilly, která je největším knihkupectvím v Evropě, mají víc knih, než přečte člověk za celý život. „Je tu čtvrt milionu titulů, což je 8 mílí knih,“ prozrazuje mi žena, která za loňský rok přečetla sedmdesát pět knih, z nichž prý nedočetla jen jedinou. Když odsud odcházím, přemýšlím nad smysluplností knižního obchodu v anglickém podání, na míle odlišného od českého přístupu, kde mnozí knihkupci stále nechávají rozhodovat vydavatele, které knihy se budou propagovat, a pasují se tak do role pouhých prodavačů. V hlavě slyším i radu Jamese Daunta nezávislým knihkupcům: Pracujte tvrdě a respektujte zákazníka. Když to neuděláte, převezme vaši práci Amazon.

{/mprestriction} 

Autorka je novinářka a fotografka na volné noze.

Pozn. aut.: V době mezi naším rozhovorem a jeho zveřejněním Pavlína Tichá přestoupila jako manažerka do pobočky Waterstones v Gower Street.

Včera oběhla médií informace o „sestřelení“ íránského dronu americkou výsadkovou lodí USS Boxer (LHD-4) třídy Wasp. Ve skutečnosti byl dron zneškodněn pomocí systému elektronického boje LMADIS (Light Marine Air Defense Integrated System). Zajímavé je, že LMADIS není organickou součástí výzbroje plavidla, ale nachází se na bugině Polaris MRZR.

Vědci z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně přišli s novou metodou, jež umí přesněji rozeznat jednotlivé podtypy nádorů prsu. Odborníci spolupracovali s Masarykovým onkologickým ústavem a švýcarskou polytechnikou ETH Curych. Prsní nádory se dělí do pěti podtypů, ty se liší molekulární podstatou onemocněné, průběhem a prognózou. Podle mluvčí univerzity Terezy Fojtové povede dokonalejší metoda...

Na kulinářském poli se nekladou téměř žádné meze. Je libo červa nebo cvrčka? V pražské zoo bude tento víkend připravena ochutnávka pod taktovkou vyhlášeného hmyzího šéfkuchaře Milana Václavíka. Zatímco dříve byly hmyzí pochoutky něco zcela atypického, dnes se jedná již o běžnou záležitost. Podle ředitele Zoo Praha Miroslava Bobka budou mít návštěvníci zoo tuto sobotu a...

Bývalý Reichstag, dnes tedy Bundestag, leží v samotném centru Berlína. Ve jménu zvýšení bezpečnosti před ním nyní má být vykopán 10 metrů široký a 2,5 metru hluboký příkop. Návštěvníci by do budovy chodili tunelem z nového turistického centra.

„Nový bezpečnostní koncept – více bezpečnosti pro poslance i pro tři miliony návštěvníků budovy ročně, navíc přinese estetický pokrok,“ praví Berliner Morgenpost. Pěkně optimisticky a pozitivně. Jenom bude holt uprostřed Berlína jáma na mamuty.

Tou samou dobou vyšla zpráva o policejní razii v Kolíně nad Rýnem a v Düren, cílem byli islámští radikálové včetně jednoho konvertity, který se předtím nechal slyšet, že je připraven vstoupit do „nejvyššího ráje“, což v náboženství míru zní jako závažná hrozba. Určitou souvislost obou zpráv bych viděl, však to nebyla první taková razie.

Ale máme-li být féroví, nejde jen o salafisty a jejich přátele. Posílily i domácí extrémní skupiny. Od Antify nelze čekat, že by útočila zrovna na Bundestag, když tam má tolik kamarádů; od pravých Hitlerových pohrobků by se to ovšem čekat dalo, vzhledem k tomu, jak silně pohrdal jejich vůdce „parlamentní žvanírnou“.

Hrozba politicky motivovaného násilí zkrátka vede k opevňování symbolu německé demokracie.

Pro mne osobně jsou tyhle velké stavby v Berlíně určitým symbolem předělu. Komunistický blok ve střední a východní Evropě měl namále už celá 80. léta, ale zřetelným a viditelným symbolem jeho konce se stal až pád berlínské zdi.

Betonování berlínského příkopu je pro mne naopak viditelným symbolem konce éry naivního liberalismu; závěrečné vysvědčení pro „Wir schaffen das“ z konce léta 2015. Oficiálně to heslo pochopitelně nikdo zpět nevezme, ale doplní jej: stále to ještě zvládáme, ale za příkopem se to zvládá o něco lépe. Dosud jsou tam zátarasy, ale přenosné zátarasy jako by byly slibem budoucího dne, kdy je bude možno odstranit. Příkop je podstatně permanentnějšího charakteru.

Příkop před budovou, na jejímž průčelí stojí velký nápis Dem deutschen Volke, čili „Německému lidu“, v jistém smyslu odráží i obtížný vztah německých politických elit k samotnému pojmu „Volk“, čili „lid“. Nacistická říše tenhle termín zneužívala. Nyní je tedy naopak v módě tvrdit, že nic jako „lid“ v identitárním smyslu vlastně neexistuje, že je to jen totalitní pojem a nebezpečný konstrukt – to je například podstatou dlouhé eseje Roberta Habecka, potenciálně prvního kancléře za Zelené, podle níž jediná správná definice „lidu“ jsou všichni občané SRN. (To by mě zajímalo, jestli to ti právě pozatýkaní radikálové viděli stejně.)

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Na závěr malá osobní vzpomínka. Na německých portálech moc jako čtenář nekomentuji, ale občas přeci. Na vrcholu Willkommenskultur před čtyřmi lety jsem na Die Welt pod jeden článek napsal poznámku, že „Selhání vnější bezpečnosti se nutně projeví na bezpečnosti vnitřní.“ Nic víc tam nebylo, ani slovíčko. Komentář byl během pěti minut pryč a jednoslovné zdůvodnění moderátora znělo „Hetze“ („štvaní“). A to byl přitom Welt, na německé poměry pravicový plátek.

Poučení z krizového vývoje? a) v atmosféře morální hysterie se pojmy jako „štvaní“ a „nenávist“ stávají ještě pružnějšími než guma ve značkových čínských trenclích, proto by v žádném případě neměly přecházet do zákoníků; b) sice jsem měl nejspíš pravdu, ale k čemu mi to je; ani ten komentář tam zpátky nikdo nevrátí.

Odborníci z Mendelovy univerzity se tento týden zabývají zkoumáním stresových podmínek stromů ve městě. Do vybraných brněnských ulic nainstalovali teplotní a vlhkostní čidla, která pro ně budou sbírat potřebné informace. Tato čidla poskytnout vědcům dostatek informací o vlhkosti půdy a její teplotě v daném půdním profilu s cílem zjistit, jak stromy reagují na některé náročnější...

Vedle hlavní tematické sekce lupičského noiru a výběrové retrospektivy noirů Fritze Langa uvede letošní Noir Film Festival čtveřici filmů natočených podle literárního díla Cornella Woolriche. Jako hosta přivítá mimo jiné slovenského debutanta Teodora Kuhna a chystá vydání festivalové Blu-ray edice Hitchcockova amerického debutu Rebecca.

V průběhu své sedmileté historie představil Noir Film Festival (letos se uskuteční jako tradičně na hradě Křivoklát, a to ve dnech 22. ažn 25. srpna) divákům filmové adaptace děl od „svaté trojice“ hard-boiled literatury: Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera a Jamese M. Caina. Letos se dramaturgové festivalu rozhodli splatit dluh jejich mladšímu kolegovi, opomíjenému Cornellu Woolrichovi (1903 – 1968), který ve 40. a 50. letech 20. století platil za jednoho z nejprodávanějších autorů kriminálních příběhů.

Dílo Woolriche, jenž většinu svého života prožil v New Yorku, kam situoval řadu svých děl, je protkáno atmosférou zoufalství a paranoie, jak ukáže čtveřice promítaných titulů. Při zahájení festivalu ve čtvrtek 22. srpna se uskuteční open-air projekce snímku Přízračné dámy (1944), prvního z četných příspěvků režiséra Roberta Siodmakanoirovému cyklu a obecně první noir, jehož protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Dále bude uvedena adaptace Černého anděla (1946) patřícího k Woolrichově vrcholné sérii tzv. černých románů, či pro přítomnost dětského protagonisty atypický noir Křik chlapce (1949). Chybět nebude ani slavné Hitchcockovo Okno do dvora (1954) s hollywoodskými hvězdami Jamesem Stewartem a Grace Kelly ve zfilmované Woolrichově povídce It Had to Be Murder.

V sekci lupičského noiru budou k vidění mimo jiné Gauneři (1992) Quentina Tarantina, výběrovou retrospektivu šesti noirů v režii Fritze Langa doplní americký remake jeho filmu Vrah mezi námi (1931) v režii Josepha Loseyho (1951) a německý snímek příznačného názvu Fritz Lang (2016), jehož děj je situován právě do doby, kdy Lang Vraha mezi námi připravoval a hledal inspiraci v reálném případu sériového vraha dětí Petera Kürtena přezdívaného Vampýr z Düsseldorfu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Na festivalu se sukteční i projekce vítězného díla letošní soutěže na MFF Praha Febiofest – psychologické drama Ostrým nožem (2019) inspirované čtrnáct let starou vraždou slovenského studenta Daniela Tupého. Debutující slovenský režisér Teodor Kuhn přijede svůj film na Noir Film Festival osobně uvést.

Před dvěma lety začal NFF vydávat vybrané festivalové tituly na DVD a zasloužil se tak o to, že na tomto nosiči poprvé vyšly československé snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965). U příležitosti 7. ročníku bude vydán americký debut Alfreda Hitchcocka Rebecca (1940). Gotická romance s Joan Fontaine a Laurencem Olivierem, která je adaptací bestselleru britské spisovatelky Daphnedu Maurier a jež se na Křivoklátě bude promítat v sobotu 24. srpna., bude vydána ve speciální, první české Blu-ray edici.

Stránky festivalu najdete ZDE.