Pokud lidé zahnali divoký skot do ohrad, byl to pro ně důkaz, že ovládají „duchy“, respektive že jejich nadpřirozené schopnosti fungují. Odtud pak mohla tehdejší náboženská elita odvozovat nárok na nadvládu nad zbytkem společnosti.

Těžko zpochybnit, že používání a posléze i aktivní ovládání ohně hrálo v lidské evoluci podstatnou roli. I milovníci tatarského bifteku si dokáží jen obtížně představit, jak se naši předkové živili výhradně syrovým masem (navíc zřejmě mnohdy mršinami).

Antropolog Jeffrey H. Schwartz University of Pittsburgh patří k největším odborníkům na orangutany, jejich výzkumu se věnuje už přes 20 let. Přišel s teorií, že našimi nejbližšími příbuznými nejsou šimpanzi, ale orangutani.

Obvyklá interpretace zní následujícím způsobem: Neúplné analýzy neandertálské DNA nenasvědčují, že by neandertálci byli našimi předky. Jenže skutečnost může být bizarnější: mohlo jít o naše předky, po nichž pouze nezůstaly žádné geny.

Poslední společný předek člověka a šimpanze možná chodil po dvou a byl člověku podobnější než současný šimpanz. Molekulární data kladou totiž tohoto tvora do doby asi před 6 miliony let, kdy už známe bipední fosilie. A jak to bylo s inteligencí?

Není vlastně divné, že většina lidí vnímá polibek jako něco příjemného? Proč nás biologická evoluce (byla-li to tedy ona) takto vybavila? Vždyť je přece jasné, že líbání může vést k přenosu infekce; nadto líbající se hominidé se mohli v africké savaně jistě snadno stát kořistí nějaké šelmy – či ještě spíše jiného hominida.

Je snad náhoda, že lidé vykazující genetickou predispozici k chorobě, která působí přesně takhle (nadměrná eliminace vody a vysoká hladina krevního cukru), pocházejí právě z oblastí nejvíce postižených prudkým nástupem doby ledové zhruba před 13 000 lety?

Diabates první typu je mnohem častější u lidí severoevropského původu. Existuje velmi zajímavá teorie, která dává tuto chrobou do souvislosti s adaptací na chladné klima...

Kdy se objevil lidský jazyk v podobě blížící se té současné? Jak se dorozumívali neandertálci? Jak třeba Homo habilis? A jak první Homo sapiens? Otázky jistě hodně omleté a zdánlivě k nim těžko dodat něco nového (snad až na detailní anatomické studie vycházející z analýzy fosílií); Richard Dawkins ale s neotřelým nápadem přichází.