Koronavir jako morová epidemie. Kdy začneme lynčovat lyžaře a chataře?

Od anarchie nás dělí devět jídel, říkal lord Cameron Dillington, první šéf agentury Countryside, zřízené na přelomu tisíciletí, aby pomohla zachránit aglický venkov. A od honu na viníky epidemie nás dělí možná jen slabý civilizační nátěr.

„Idea, že smrt pochází z infekce ve vzduchu a ve vodě, připsala Židům zkažené studny, vodu a vzduch. Ostatní lidé se tedy proti nim tak krutě vzbouřili, že v Německu a na jiných místech, kde Židé žili, jich křesťané tisíce zabili, vyvraždili a upálili,“ popsal důsledky velké morové epidemie z poloviny 14. století její současník, karmelitánský mnich Jean de Venette.

Historik Jean Delumeau v knize Strach na Západě ve 14. – 18. století píše, že při morových epidemiích bylo první myšlenkou tehdejšího člověka, kdo za to může. Nemoc byly trestem a v takovém případě je třeba hledat viníky. První na ráně byli cizinci, lidé na cestách, na okraji společnosti a samozřejmě Židé.

Bylo pochopitelné, že se snažili najít viditelného původce škod, který vše způsobil třeba trávením studní, když toho skutečného, bakterii Yersinia pestis, spatřit nemohli (objevil jí švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog Alexendre Yersin až roku 1894 během epidemie dýmějového moru v Hong Kongu).

Mimochodem: Měli bychom být vlastně vděční potkanům, kteří vyhráli staleté války s krysami, hlavními přenašečkami moru.

Původce současné epidemie známe: je jím koronavirus SARS-CoV-2. Od někdejších morových epidemií se kromě původce (bakterie versus vir) liší už jen tím, že se šíří po světě rychleji a jeho působení vidíme takřka krok za krokem. Vlastně ve skutečnosti nejde o vlastnosti původce nemoci, ale o jediný rozdíl, čím se liší naše civilizace od té středověké a raně novověké. I když totiž zdroj onemocnění známe, mozek nám stále velí hledat viníky: lyžaře, pracovníky ze zahraničí, pendlery, nezodpovědné mladé lidi, chataře…

Současná epidemie hned nezmizí, ať už se budeme chovat jakkoliv. A nemohli jsme se jí vyhnout, ani kdybychom všichni jezdili na prázdniny je do Dlouhé Lhoty a nikdy nikdo neviděl Číňana. Samozřejmě existují strategie, jak jí zpomalit, rozložit v čase atd., ale hledat její viníky je vlastně přiznáním, že vzdělanost, kterou se tak pyšníme, je pouze kabát, jenž spěšně odhodíme, když se to naší vystrašené mysli právě hodí.