Kritické momenty kosmonautiky 27. díl

Manželky, manželé a děti astronautů stáli na malé tribuně a prohledávali zrakem oblohu nad sebou, ačkoli velmi dobře věděli, že zatím ještě nemají možnost nic zahlédnout. Ale už brzy se dočkají- jejich nejbližší se vrátí domů po šestnácti dnech, které strávili na oběžné dráze. Psal se 1. únor 2003 a ranvej na KSC čekala na to, až na ni v 9:16 místního času (14:16 UTC) dosedne Columbia, nejstarší z flotily amerických raketoplánů. Před několika momenty byl ohlášen úspěšný brzdící zážeh a teď už se jistě Columbia noří do hustých vrstev atmosféry. Mise STS-107 za pár minut skončí úspěšným přistáním. S rodinami astronautů čekali také jejich kolegové. Je pravidlem, že na start a přistání doprovázejí příbuzné posádek astronauti, které si rodiny zvolí. Mají na starosti jejich pohodlí, logistické záležitosti (například dopravu na kosmodrom a z něj) a v neposlední řadě jsou také k dispozici, aby mohli čekajícím příbuzným objasnit podrobnosti ohledně dané fáze letu. I dnes byla na Kennedy Space Center eskorta, jak se astronautům, doprovázejícím rodiny posádky říká. Na jedné ze spojek dráhy byl zatím připraven konvoj vozidel, který po přistání vyjíždí k raketoplánu, aby zajistil nutné procedury. Velitel konvoje měl k dispozici modifikovaný karavan, ze kterého akci mohl koordinovat. U karavanu postávali šéf oddílu astronautů Bob Cabana a jeho zástupce Jerry Ross. Najednou se z velitelského vozidla ozvalo klepání. Ross a Cabana se ohlédli a uviděli, jak kdosi uvnitř klepe na okénko a gestem je volá k sobě. Když Cabana a Ross vstoupili do vozu, dozvěděli se, že řídícímu středisku před několika okamžiky vypadla komunikace s Columbií. To nebyl nějak závažný problém, občas se stávalo, že směrovka orbiteru zakryla výhled anténě, pomocí které raketoplán komunikoval přes družici TDRS se střediskem. Po chvíli přišla zpráva, že vypadla i telemetrie. Nic se neděje, pomysleli si oba astronauti, když vypadne komunikace, většinou vypadne i telemetrie, jejíž anténa má výhled zastíněný pravděpodobně také. Ale za další okamžik přišla informace, že středisko ztratilo sledovací údaje, Columbia se jednoduše ztratila z radarů. Cabana a Ross zůstali jako opaření, až příliš dobře věděli, co to znamená. Vystoupili z karavanu, zašeptali tichou modlitbu za své kolegy a kamarády a Ross svolal astronauty z eskorty na travnatou plochu vedle ranveje. Před několika okamžiky měla Columbia dosednout na dráhu, ale pořád po ní nebylo vidu ani slechu. Rodinní příslušníci stále nervózněji čekali, kdy se ozve dvojitá rána, která ohlašuje nadzvukový přílet raketoplánu a je vždy znamením, že stroj začíná točit závěrečný okruh kolem ranveje. Nic se však neozývalo. Někteří nahlas odpočítávali, jako by chtěli ony sonické třesky přivolat. Jejich nadšení ale po chvíli začalo opadávat. Najednou k hloučku rodin přistoupili vážně se tvářící astronauti z eskorty. Pohled do jejich tváří znamenal pro většinu přítomných hrozivou předtuchu. Eskorta začala rodiny pomalu odvádět z tribuny do čekajících vozů a ty je vezly na ubytovny posádek. Dnes Columbia nepřiletí. Dnes, ani jindy. Dnešním dnem se z dvanácti dětí stali poloviční sirotci, pět žen přišlo o manžela a dva muži o manželky. Hrůza onoho sobotního rána z jejich životů už nikdy nezmizí…