Kurdský režiséř Kazim Öz, jehož film Zer se mi podařilo uvést do českých kin, začíná točit nový milostný snímek Život sněhové vločky. Scénář si vysnil a napsal během cest po několika kontinentech, kde Zer sbíral ocenění na mnoha festivalech. Doma jej kvůli zásahu cenzury téměř nesměl promítat. Režisér natáčí pod nepředstavitelným tlakem. V současnosti je za účast na demonstraci proti kácení stromů v Gezi parku v Istanbulu, kvůli stavbě obříhu supermarketu, obžalován z členství v teroristické organizaci. Od kamery musí každou chvíli odcházet na výslechy na policejní stanici. Souzen má být v únoru a prokurátor pro něj požaduje až 15 let vězení. Chtěl by za každou cenu dokončit svůj nový film odehrávající se v turecké části Kurdistánu.
Zer, ach Zer, ach Zer, ach Zer
Čí milá je Zer?
Zer je moje milá, moje milovaná
Moje dlouhovlasá vysoká láska
Potkal jsem Zer u pramene
Pod ořechovým stromem
Naše oči se setkaly
I ořešák se na nás usmíval
Zer, ach Zer
Později jsem přišel znovu k ořechovému stromu
A viděl jsem, že uschnul
Plakali jsme oba
Dvě moje slzy
Dva ořechy ze stromu
Zer, ach Zer, ach Zer....
Čí milá je Zer?
Toto je milostná píseň pastýře, který ztratil svou lásku ve sněhové bouři a už ji nikdy nepřestal hledat, i když musel do exilu. Je to ústřední píseň filmu, se kterým jsem strávila dva roky. Od prvního promítání v berlínském kině Babylon poté, co tento snímek mého přítele, kurdského režiséra Kazima Öze, získal na festivalu Mannheim-Heidelberg hned dvě ceny – diváků a kritiky FIPRESCI. Předseda poroty tehdy řekl, že Kazim svůj film netočil, ale přímo skládal. A je to tak, film je zkomponován z příběhu, krajiny snímané Kazimovou kamerou a hudby.
Kazim Öz v době, kdy začal natáčet film o mladém muži, který náhle uprostřed komfortního, ale neuspokojivého života v New Yorku zjistí, že s jeho původem je to jinak, než mu říkali, měl za sebou už několik oceňovaných dokumentárních filmů o tureckém Kurdistánu a tvrdém životě v něm, ale i poetických dokumentů o neobyčejných lidech. A také celovečerní filmy – epický příběh Bouře (turecky Bahoz, kurdsky Firtina) zasazený do doby, kdy nejen v Istanbulu nabývala na síle kurdská revolta, a snímek Fotografie o krátkém přítelství dvou mladých mužů na pozadí konfliktu mezi tureckým státem a kurdskou guerilou.
Zer je Kazimův třetí celovečerní film. Hlavní hrdina Jan, „věčný student“, zjistí, že jeho babička, kterou viděl až na sklonku jejího života, je Kurdka. Nebýt písně, kterou mu zpívala jednou večer v nemocnici, nikdy by se to pravděpodobně nedozvěděl. Ani to, že jeho jméno „Jan“ znamená v kurdštině „Bolest“.
Babička je ve skutečnosti jedno ze „ztracených dětí Dersimu“, které byly odvezeny z Kurdistánu a adoptovány tureckými rodinami poté, co jejich rodiny byly povražděny v jednom z největších masakrů, kterých se turecký stát dopustil na Kurdech, tehdy alevitských Kurdech z oblasti Dersim ve východním Turecku. V letech 1938 a 1939 tam bylo podle oficiálních údajů tureckého státu postříleno, zplynováno a jinak povražděno 16 tisíc lidí. Dodnes má turecký stát problém s tím, kdykoli se někde mluví o kterémkoli masakru, kterých uměl a umí pořádat desítky.
Zdá se podivné, že Kazim dokonce dostal podporu od tureckého ministerstva kultury, ale začínal točit v roce 2014, v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckým státem a Kurdskou stranou pracujících (PKK). Po jejich krachu se situace prudce otočila a na istanbulském filmovém festivalu v dubnu roku 2017 bylo dokonce stejným ministerstvem kultury požadováno, aby Kazim některá „citlivá“ místa vystříhal, což neudělal, místo toho jen proložil film začerněnými místy s nápisem – cenzurováno. Vysloužil si tím odmítnutí od většiny tureckých kin. Další dva roky tedy strávil na cestách po festivalech, kde Zer nasbíral více než desítku různých cen, včetně cen za scénář, kameru a režii, nejčastěji však cenu publika. Kazim tak dostal film k publiku na třech kontinentech. V Turecku kromě Istanbulu a kurdských oblastí promítán nebyl.
Kde Zer viděli, o tom svědčí asi 16 sad titulků, které jsou na DVD filmu, včetně japonštiny – a češtiny. Česká republika je jedinou zemí bývalé východní Evropy, kde se film promítal a titulky jsem překládala já – ne tedy z turečtiny a kurdštiny, což jsou jazyky, kterými se ve filmu mluví nejvíc, ale z angličtiny. Film mě při premiéře okouzlil. I když se zabývá otevřenými ranami historie, není to film o masakru jako takovém, ale o tom, jak se vyrovnat s bolestnou rodinnou historií, jak překonat to, co mělo být cílem genocidy – neexistence povědomí o vlastním původu. K tomu kouzelná kamera a píseň o dívce Zer, která celá zazní až na konci filmu.
Jan, hlavní postava filmu, studuje hudbu, poslouchá přednášky o původu blues a jazzu, a uvědomí si, že jeho kořeny jsou někde jinde. „Nemůžeme rozumět hudbě, pokud nejdřív neporozumíme sociálně podmíněným dimenzím hudby a autentické kultuře a podmínkám, za kterých určitá forma hudby vzniká,“ říká profesor na přednášce o původu hudby a jejích forem. Po babiččině smrti se tedy Jan vydává na cestu do Kurdistánu, do vesnice, kde píseń o dívce Zer měla vzniknout. Kazimova kamera nás vede tureckým Kurdistánem až k místu, které už ale není a ani nemůže být jako kdysi.
Od premiéry v Babylonu uplynuly víc než dva roky. Přeložila jsem titulky, sehnala kina ochotná promítat: Aero, Lucerna, Pilotů. Slavnostní promítání za účasti režiséra dokonce zaštítil Jiří Dědeček, předseda českého PEN klubu. Místní kurdská komunita i mí přátelé mi pomohli, za což jsem jim velmi vděčná.
Mezitím se doba dále měnila k horšímu a v listopadu loňského roku byl režisér Kazim Öz zatčen a obviněn z „členství v ozbrojené teroristické organizaci“. Člověk, který nikdy nedržel v ruce zbraň. Těchto obvinění padají v Turecku stovky a tisíce, stačí být Kurd.Ve vazbě byl jen dva dny, ale stále je pod soudním dohledem, musí se pravidelně hlásit na policii a čeká na soud, který byl odročen na polovinu února. Prokurátor pro něj požaduje až 15 let odnětí svobody za účast na demonstracích a pohřbech, za držení zakázaných knih a podobně.
Kazim na cestách se ZER napsal scénář k dalšímu snímku Život sněhové vločky. V rozhovoru pro kurdská média uvedl, že bude šťastný, když ho nechají film natočit, pak ať ho zavřou. Z toho, co vím, půjde o milostný příběh, do kterého opět zasáhne realita rozděleného Turecka. Moc mu přeji, aby mohl film natočit, práce ho drží nad propastí vědomí, že ho může čekat až 15 let v tureckém kriminále. Ráda bych ho opět promítala i u nás. Peníze shání, jak se dá, i přes fundraising. Jakákoli pomoc je vítána.
Na závěr bych citovala samotného Kazima Öze. V této tekuté době je důležité mít na paměti, kam člověk patří: „Bez ohledu na to, kam jdeme, bez ohledu na to, jak se měníme v životě, máme zděděný repertoár hodnot přežití, zformovaný naší kulturní a historickou minulostí, stejně jako naši DNA. Jak přesně traumatická událost, kterou zažili předkové před generacemi, přispěla k naší současné osobnosti? Pokud zvážíme, čím prošla celá řada předků, jejich celkovou historii, zjistíme, že naše vlastní tzv. různé zkušenosti jsou možná jen kapkou vody v oceánu. Obvykle máme tendenci zapomínat vlastní minulost, původ a zkušenosti našich předků kvůli každodennímu boji o přežití. Nicméně naše osobnost, současný život i naše budoucnost jsou nezbytným pokračováním naší historie. I proto se mnoho uměleckých děl zabývá zkoumáním člověka jako sebe sama. Kdo jsem? Proč tu jsem? Proč existuji? Jak jsem se zde ocitl? Všechny tyto otázky se v umění stále vracejí a jsou znovu a znovu zpracovávány.“
A mimochodem, Zer znamená Zlatá...