Michal Havran: Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, neonacismus není názor, ale zločin

Mezi nepřehlédnutelné postavy současné slovenské mediální i kulturní scény patří – nejen pro svou výšku – publicista a spisovatel Michal Havran. Jeho román Analfabet, jehož děj se odehrává počátkem 90. let v Bratislavě a vypráví dramatický příběh plný sexu, drog a okultismu, se nedávno dočkal českého vydání v nakladatelství Větrné mlýny.

 

Co vlastně přimělo vystudovaného teologa, veřejně známého intelektuála a vlivného publicistu vrátit se do Bratislavy raných 90. let a napsat mysteriózní román o „ztracených existencích“ a jednom tajemném rukopisu?

Bratislava je mým městem v každém smyslu. Její ulice a místa mě uvedly do způsobu, jak se dívat na svět, po dlouhou dobu mi čtvrť za katedrálou evokovala sbírku Aloysia Bertranda Gaspard de la nuit (česky překládáno jako Kašpar noci; pozn. red.), jeho „obrazy na způsob Rembrandta a Callota“. Bratislava má nekonečnou hloubku reliéfu, je to město, kterého se nikdy nedokážete dotknout celou dlaní a nikdy nepoznáte všechny příběhy o tureckých obchodnících, kteří si na Dunaji postavili sklady, kudy proudilo do monarchie opium, a příběhy ze staré židovské čtvrti Vydrica, kde vzniklo bojové umění Krav Maga. 

 

Kromě vcelku očekávatelného vztahu ke spiritualitě se vaše postavy vyznačují i problematičtějšími zájmy, jako jsou drogy, okultismus nebo pornografie. V těchto ohledech zřejmě Analfabet nebude – navzdory postavě Michala a nakladatelské nálepce „generační román“ – dílo výrazněji autobiografické. Jaké tedy byly vaše „devadesátky“? 

Bratislava byla v 90. letech významnou křižovatkou afghánské a albánské heroinové cesty, v každém kebabu a pizzerii jste měli u kasy připravené dávky na prodej, byly v každém baru, někteří majitelé na tom slušně vydělali, v zadních částech podniků bratislavského podzemí byly všude sklady drog. Kdo tehdy Bratislavu znal, ví, že dobré podniky neměly okna, protože byly všechny v bývalých katakombách a sklepech. Okna měly pouze cukrárny pro rakouské důchodce, kteří objevili ceny operního představení. 

 

Klíčovou roli v příběhu hraje slovenská metropole, opředená v knize mnoha mýty a legendami. Jaký vztah máte k Bratislavě vy sám a co podle vás tvoří její genius loci? 

Jsem dítětem tohoto města, dálniční odbočky mezi Vídní a Budapeští, tajemného, ale vitálního orgánu středoevropského těla, co se roztahuje mezi našimi městy jako stanující křižáci první výpravy na pravém břehu Dunaje, jako židovští rváči z 30. let, kteří mlátili gardisty a potom prchali na parnících po Dunaji do Palestiny, jako ruské tanky v roce 1968 před Univerzitou Komenského. Její kouzlo spočívá v neviditelnosti, Bratislava není filmový festival, ani silvestrovský ohňostroj, je nenápadná jako změny na dunajském břehu a magnetická jako Teslův dětský pokoj. 

 

Vy sám nijak netajíte své antipatie k Marianu Kotlebovi a jeho krajně pravicové straně ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko), která má přitom podle průzkumů naději na velmi dobrý volební výsledek...

Kotleba není ani extremista, ani fašista, Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, a tak je k nim třeba přistupovat, neonacismus není názor, ale zločin. Považuji je za zločineckou, antisemitskou, rasistickou stranu a podle toho se k nim i chovám. 

{mprestriction ids="1,2"}

Prostřednictvím románu, který svou zápletkou trochu připomíná některé prózy Miloše Urbana, se dotýkáte i řady filozofických, historických či společenských témat – kupříkladu otázky existence svébytného kulturního prostoru označovaného jako střední Evropa. Je to opravdu jen „literární žánr“ či „východní Evropa se sníženou mírou analfabetismu“, nebo má dotyčný pojem své hlubší opodstatnění? 

Jediná věc, která ve střední Evropě kontinuálně neselhává a lze se na ni spolehnout, je literatura. Ona sama dokáže dostatečně přesvědčit o opodstatněnosti středu. Je specifická svými tématy, výrazovými prostředky, směsí iracionálních postupů a holých vět, nebo naopak bohatého jazyka věnovaného prázdnotě. Většinu našich životních pocitů jsme se naučili rozpoznávat díky této tradici, v ní se cítíme dobře. 

 

Jeden z protagonistů v závěru zapochybuje o významu knih a literatury pro většinu populace. Jaké postavení má dnes literatura na Slovensku? A v čem spočívá – nebo by podle vás měla spočívat – její role ve společnosti? 

Nevím, jestli má literatura „společenskou úlohu“, protože je příliš hluboko v jemných strukturách života na to, aby je dokázala hodnotit s odstupem sociologů. No snad je důkazem toho, že lidský život je především výsledkem neviditelných psychologických a kognitivních mechanismů, které nám umožňují kromě jiného konfrontovat se se schopností jazyka podávat důvěryhodný obraz veškerých podob života.

 

Analfabet se vzápětí dočkal nominace na prestižní cenu Anasoft litera. Jaký byl však čtenářský ohlas slovenského vydání?

Na to je lepší se zeptat čtenářů. 

 

Čeština je první jazyk, do kterého byl váš román přeložen? Spolupracoval jste nějak s Miroslavem Zelinským na jeho překladu? A jak se vůbec díváte na – podle mého dosti nešťastnou – praxi překládat slovenské knihy do češtiny, když vašim čtenářům nečiní problém číst naši beletrii česky?

To je starý problém, který je jedním z důvodů rozpadu společné republiky. Velká část české společnosti si utvořila zkreslenou představu o slovenském umění a jeho protagonistech – výtvarníci a herci to měli trochu lepší –, a tak všeobecně panuje názor, že Češi se o slovenskou literaturu nikdy nezajímali.

 

Vy jste však knižně debutoval již v roce 2013 prózou Kandidát s podtitulem Denníky z odpočúvania, jejímž spoluautorem byl scenárista a hudebník Maroš Hečko. Jaké byly okolnosti vzniku této knihy, která se posléze dočkala i filmového zpracování? 

To je už stará epizoda, kniha je pouze marketingovým produktem filmového scénáře a považuji ji za dodatek k filmu. Chronologicky však nevznikla kniha a následně adaptace, ale kniha zároveň se scénářem. Od začátku jsme pracovali na filmu a myšlenka knihy se objevila později.

 

K politice jste se coby spisovatel vrátil v roce 2018, kdy vyšel váš nejnovější román Otec bol v strane. Ten pojednává o čem?

O rozpadu starého světa komunistického básníka, sběratele umění a utopisty. Odehrává se v posledních týdnech před pádem režimu. 

 

Když jsme u té politiky – s jakými pocity se ohlížíte za uplynulými třiceti lety svobody, které nám přinesla sametová revoluce? 

Jsem rád, že se to stalo, ale jsem zoufalý z toho, co všechno se nám nepodařilo. Největším problémem je sociální propad množství lidí, vyloučenost, prekérnost práce a života, a naopak boratovské manýry nové východoevropské buržoazie, která nic nepochopila. 

 

Opomenout nemohu ani váš televizní diskusní pořad Večera s Havranom, který od roku 2014 týden co týden vysílá ve večerních hodinách RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska) na kanálu Dvojka. Co vám osobně moderování tohoto pořadu dalo, a o co vás naopak připravilo?

Připravilo mě o klid, ale zase mi dává možnost potkávat výjimečné lidi, uchovávat si zvědavost a víru, že ještě stále jsme zeměmi plnými odhodlaných, talentovaných a špičkových lidí. 

 

Setkání s tolika předními osobnostmi slovenského veřejného života – včetně těch kontroverzních – vám jistě poskytuje nemalý přehled o náladách panujících ve společnosti. Jak Slováci hodnotí dosavadní působení prezidentky Zuzany Čaputové? A jak prožívají blížící se parlamentní volby?

Zuzana Čaputová je klidná, přemýšlivá a razantní prezidentka, která ví, co dělá a co říká. Jsem rád, že se stala prezidentkou, stojí nad hašteřivými muži užíranými jejich falickými a testosteronovými poruchami a hysteriemi. Volby prožívají všichni jako společenskou hru s nejistým výsledkem. 

{/mprestriction} 

Michal Havran (*1973) je slovenský publicista a spisovatel, intelektuál s důkladným jazykovým a teologickým vzděláním, které získal na francouzských školách, a neúnavný komentátor společenského dění na Slovensku. Své články publikuje v denících, má vlastní relaci v rozhlase, ve veřejnoprávní televizi moderuje talk show Večera s Havranom. Vedle dvou knižních výborů z publicistických textů (Besnota, 2016; Obesíme ťa, 2017) vydal romány Kandidát (spolu s M. Hečkom, 2012), Analfabet (2016) a Otec bol v straně (2018). Román Analfabet, za který byl nominován na cenu Anasoft litera 2017, vydalo koncem roku 2019 v českém překladu Miroslava Zelinského nakladatelství Větrné mlýny.