Mýty kolem Boženy Němcové: nenarodila se 4. února, matka ji neměla ráda a byla šlechtického původu

Přestože kolem přesného data narození Barbory Panklové (rozené Novotné), která se pod jménem Božena Němcová nesmazatelně zapsala do dějin české literatury, dodnes panují nejasnosti, je prozatím nutno brát za bernou minci její vlastní tvrzení, že se narodila 4. února 1820.

„5/2 60. / Milý Karle! Jestlipak jsi zpomněl, že byl včéra můj den narození? Je mi 40 let; už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli!“ Tak otevřela Božena Němcová jeden ze svých dopisů dvacetiletému synu Karlovi, který v té době pracoval jako zahradník v Rájci u Brna. Po počátečních zprávách o Karlových sourozencích, po praktických pokynech a výčitkách, což bylo všechno v její korespondenci s Karlem obvyklé, se Němcová rozepisuje o svých rozepřích s manželem Josefem a o plánech na rozvod. Náhled na vlastní manželství tu vyúsťuje v jakési spisovatelčino krédo: „Kdyby byl táta se mnou zacházel jako se ženou, a ne jako s otrokem, byla bych ho milovala a byli bychom šťastní bývali do smrti, navzdor všemu neštěstí – a tak se rozejdeme a stěží více sejdeme. Pamatuj si to, Karle, pro budoucnost: ‚láska že rodí lásku!‘ – A kde není lásky, není štěstí v manželství, je to jen zvyk a sprostota.“

Dopis, uložený dnes v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze, patří k nejvýznamnějším dochovaným listům psaným Boženou Němcovou, a to nejen tím, že v něm pisatelka s nebývalou otevřeností hodnotí své manželství a že syna poprvé bere jako rovnocenného partnera. Významný je i pro otázku jejího stáří, neboť se v něm Němcová o této věci vyjadřuje zcela jasně.

Ostatně už o tři roky dříve datuje jeden z dopisů Karlovi (tehdy učni v zámecké zahradě ve slezské Zaháni) slovy „Na den mého narození, 4/2 57“. I rukopis tohoto listu je uchováván v LA PNP. V obou dopisech Božena Němcová potvrzuje „oficiální“ datum svého narození, doložené vídeňskou křestní matrikou.

V uplynulých desetiletích se ovšem do obecného povědomí rozšířily dohady o tom, že byla zhruba o dva až čtyři roky starší, někdy doprovázené i fantaziemi o jejím šlechtickém původu. Tyto názory jsou založeny na průzkumu matrik školních. Jejich proponenti se pro ně mimoto snaží najít podporu i v korespondenci, postupují přitom ale dost nešťastně: to, co jejich teorii odporuje, obvykle ignorují, a co by jí mohlo odpovídat, zveličují. Jeden z argumentů je založen na neporozumění tehdejší češtině, jiný přehlíží skutečnost, že spisovatelčin otec Johann Pankl mluvil s dětmi německy.

Navzdory tomu, že v době pobytu v Zaháni, kde žili i matka a sourozenci Němcové, si Karel Němec s matkou psal mj. o tom, že je jí, popř. jejímu synu Jaroslavovi, podobný její bratr Otto, badatelé prohlašují, že podle fotografií se Němcová nikomu z rodičů a sourozenců nepodobala. Také teze o nebývale chladném vztahu mezi Němcovou a její matkou (či macechou) odpovídá spíš projekci Babičky do reality autorčina života než tomu, co lze vyčíst z dopisů.

V korespondenci existuje jediný list, kterým lze skutečně argumentovat proti oficiálnímu datu jejího narození. Je to fragment z dopisu medikovi Hanuši Jurenkovi, do něhož byla Němcová zamilovaná. O události, která se stala roku 1830, se v něm píše „nebylo mi ještě zcela třináct let“. Potíž je v tom, že tento úryvek, přetištěný krátce po spisovatelčině smrti (jako ilustrace k jejímu životopisu) J. E. Sojkou, blízkým spolupracovníkem mystifikátora Karla Sabiny, není a nikdy nebyl znám ve formě rukopisu, kopie ani opisu a že byl slohovou analýzou Alexandra Sticha označen za neautentický. Mimoto je bohatě doloženo, že na rozdíl od věcných dopisů rodinným příslušníkům psala Božena Němcová přátelům a osobám, u nichž chtěla stát v dobrém světle, dopisy beletrizované, esteticky ozvláštňované, v nichž prožitou skutečnost přetavovala v romantické příběhy. Upřednostňovat tento dopis jako historický pramen před korespondencí s Karlem tak nedává smysl.

Školní matriky naznačují, že se Barbora Panklová možná narodila někde jinde a někdy jindy, než uvádějí životopisy Němcové. Ona sama však byla přesvědčena, že datem jejího narození byl 4. únor 1820. Dokud nebude jiné datum nezvratně prokázáno, můžeme si narození Boženy Němcové připomínat v den, na který sama opakovaně poukázala.

{mprestriction ids="1,2"}

Že dvousté výročí narození Boženy Němcové nemůže projít bez povšimnutí, je nabíledni. Její osobnost je i dnes živou součástí českého kulturního i obecného povědomí; připomeňme si jen, že v populární televizní anketě o největšího Čecha se umístila v první desítce, nejvýš ze všech žen. Zatímco ještě na přelomu století se prvořadou kulturní událostí stala „fetišistická revue“ Babička Divadla Husa na provázku, v posledních letech se zdá, že spíš než dílo B. Němcové rezonuje její život. V současné době připravuje Česká televize minisérii Božena, před devíti lety natočila polohraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové režisérka Ljuba Václavová, v roce 2005 vznikl v Německu film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu. V roce 2016 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová), o tři roky dříve v divadle Viola inscenace Miloše Horanského Neumím jinak než láskou. Ke zvýšení zájmu o spisovatelčin život snad přispělo i ediční zpřístupnění její kompletní dochované korespondence péčí Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003–2007, oceněné v roce 2008 Magnesií Literou za nakladatelský čin a iniciované přední znalkyní a vykladačkou jejího díla Jaroslavou Janáčkovou. S oporou o svůj předchozí výzkum korespondence B. Němcové totiž J. Janáčková tuto korespondenci pokládá jednoznačně za součást autorčina díla. „Listy psané v potřebě akce a chápané jako součást jednání s druhými“ nabízí v předmluvě k prvnímu ze čtyř svazků číst jako velkolepou „kroniku v dopisech“, z níž „náboj životní naléhavosti nemizí ani po staletích“. 

Ač sama Němcová oceňovala ze svých textů nejvýše román Pohorská vesnice, v českém kulturním povědomí žijí především její pohádky („báchorky“), upravené z folklorních vyprávění, a idylická próza Babička. V obou případech je však jejich současný čtenářský i mediální obraz spojen s nezanedbatelnými problémy. Pohádky se k publiku zpravidla dostávají buď v podobě filmových a televizních adaptací, nebo ve vydáních jazykově a pohříchu i obsahově přizpůsobovaných domnělým potřebám dětského čtenáře – alarmující analýzu textových rozdílů mezi původní a takto adaptovanou podobou pohádek podala před patnácti lety Alena Macurová. Babičku, v médiích zhusta traktovanou jako text, který je dětem vnucován školou, třebaže je pro ně beznadějně zastaralý, už podobný osud potkal také. V roce 2013 ji vydalo „v současném jazyce“ nakladatelství Práh, čímž vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Předloňský výzkum porozumění tomuto i autorskému textu, realizovaný Janou Sotlovou, ukázal, že provedené úpravy byly dílem zbytečné, dílem nefunkční, nemluvě o jejich nekonzistentnosti. V plném porozumění textu dětským čtenářům brání jen některé lexikální jednotky a ty lze namísto nahrazování objasňovat vysvětlivkami.

Že je prozaické dílo Boženy Němcové mimořádné, novátorské i svými tvárnými postupy a poetikou, dokazují nejnovější výzkumy prováděné v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Alice Jedličková v objevném článku zveřejněném v posledním čísle časopisu Český jazyk a literatura vyzdvihuje jako jev v dobové literatuře zcela neobvyklý, že v Babičce „děti nejsou jen poučovány a kárány, ale také se s nimi laškuje a přiměřeně reaguje na jejich emoce (…); děti škemrají, odmlouvají a vymlouvají se, s chutí instruují a poučují domněle ‚velkého světa neznalou‘ babičku, žalují nebo hrozí žalováním, chlubí se, ba vytahují. Jejich řeč má i performativní funkci, tj. dosah jednání ve světě dospělých“. Dětské postavy jsou zde pojaty jako plnohodnotné, vyvíjející se lidské bytosti, a tak není divu, že vypravěčka Babičky ztvárňuje některé scény z jejich, specificky dětské perspektivy. Myslím, že nejlepším způsobem, jak oslavit blížící se jubileum, je přečíst si znovu aspoň kousek Babičky. Jestli v ní nemáte svou oblíbenou scénu nebo kapitolu, nabízím třeba sedmou, která se začíná „nehodami“, jež dětem odcházejícím natěšeně na návštěvu zámku způsobí domácí zvířata, a ve které babička vypráví paní kněžně pohnutý příběh svého ovdovění a strastiplného, avšak nakonec šťastného návratu do rodného domu.

{/mprestriction} 

Autor je bohemista, působí na FF UK v Praze.