Ze změny klimatu a sucha se v posledních letech konečně stala témata. Stejně závažným problémem je pak ztráta biodiverzity. Na světě je ohrožen vyhynutím téměř milion druhů rostlin a živočichů. Krajinu přitom ničíme především velkoplošným a přechemizovaným zemědělstvím – ať už se na výstavě v Lysé nad Labem říká cokoliv. Nejen z chemického průmyslu zaznívají argumenty, že je nutné vyrábět více a více potravin v závislosti na rychlý nárůst populace. Podle některých odborníků je klíčem k tomuto problému agroekologie.
Agroekologie, jak název napovídá, spojuje tato disciplína dvě původně izolované vědy – ekologii, zaměřující se na teorii a přírodu, a agronomii hledající aplikované přístupy vyhovující člověku. Můžeme ji definovat jako nauku o struktuře a funkcích zemědělských systémů. Chce chápat domestikovaná přírodní prostředí v celé jejich komplexnosti: interakce člověka, rostlin a zvířat, jejich biologické, fyzikální a klimatické prvky. Jde o systémový přístup, který se snaží pochopit, jak zemědělské postupy upravují, zjednodušují a případně oslabují ekosystémy, a navrhovat řešení, která by jim umožnila pracovat bez toho, aniž by je oslabovala.
„Abychom byli v zemědělství efektivní, musíme nejprve znát fungování ekosystému jako celku,“ řekl deníku Le Monde profesor Marc Dufumier, francouzský agronom a průkopník vědecké agroekologie. „Zastánci agrochemikálií vždy označují výnos na hektar za silný argument. Důležité je, podle mého názoru, zvýšit přidanou hodnotu, to znamená vzít v úvahu to, co se vyrábí, ale také to, co je zničeno. Produktivní zemědělství produkuje hodně, ale je také velice destruktivní, používá toxické chemikálie a fosilní paliva. V průmyslových zemích nemusíme vyrábět více, musíme vyrábět lépe,“ dodává Dufumier.
Posláním kteréhokoliv hospodáře by nemělo být jen dosažení maximální produkce, ale také, a především, zodpovědně spravovat a chránit krajinu a životní prostředí. Jak na to? Výběrem správných odrůd plodin, které chce pěstovat, správným načasováním agrotechnických zásahů a šetrným přístupem k půdě a vodě. Zní to logicky? Nebylo a není to však zdaleka pravidlem.
Kolektivizace a celá socialistická zemědělská velkovýrobní soustava zanechala na české krajině obrovské stopy. Scelování pozemků a průmyslový způsob práce ignoroval místní ekologickou heterogenitu, které se dřívější rodinné hospodářství téměř dokonale přizpůsobovalo. Po roce 1989 se využívání zemědělské půdy v souvislosti se změnou vlastnických vztahů postupně mění. Bohužel ruku v ruce s pozitivními změnami jde i výrazná orientace na tržní plodiny, což způsobuje nedodržování zásady jejich střídání, vyčerpávání půdy a porušování agroekosystémových vazeb. Peníze jsou prostě silný argument v jakékoliv diskusi.
{mprestriction ids="1,2"}
Dobrá praxe vyžaduje dobrou vůli
Přiblížení se optimální praxi je podle odborníků komplexní proces, který začíná legislativou, místní a evropskou. V tomto smyslu je zásadní Společná zemědělská politika a přerozdělování kontroverzních zemědělských dotací. Nařízení a dotace hrají zásadní roli ve výběru pěstovaných plodin. Potravinářských plodin je v Evropě velký nadbytek. Odhadem zhruba 15 % orné půdy dnes v ČR zabírá nepotravinářská produkce, například řepka, cukrovka nebo kukuřice. Shodou okolností jde o plodiny také nejvíce chemizované. Jejich pěstování tak dále přispívá k ekologické krizi dnešní zemědělské krajiny.
Studie uvádějí, že neonikotinoidní pesticidy zabíjejí ptáky a opylující hmyz. V České republice je podle odborníků situace stále únosná, v jiných zemích naopak kritická. Jak říká biolog a bývalý europoslanec Pavel Poc, když jedete po Evropě, tak v Česku máte pořád ještě špinavé sklo od hmyzu: „V Německu ještě taky, i když o něco méně. Když jedete po Holandsku nebo po Belgii, tak máte čisté sklo. V Číně jsou oblasti, kde už nejsou opylovači. Takže tam, když třeba kvetou citrusy, tak vyběhne tisíce lidí se štětečky a opylují to. My neumíme tuhle ekosystémovou službu nahradit. Naštěstí tohle je věc, která se podle mě v Evropě pochopila, a docela včas.“
V EU došlo během relativně krátké doby k zákazu asi čtyř tisíc ze sedmi tisíc registrovaných látek, včetně některých nejnebezpečnějších pesticidů, například neonikotinoidů.
Bez chemie nic nevyroste!
V roce 2050 má dosáhnout počet lidí na Zemi deseti miliard. Může se ale takový počet lidí vůbec uživit? Je to trochu začarovaný kruh – intenzifikací zemědělství přicházíme o půdu a opylovače, bez půdy a opylovačů pak o značnou část potravin přijdeme úplně. Neexistuje jediný recept a jediné řešení: každý ekosystém je jiný. Každopádně je ale nezbytné co nejvíce omezit využívání fosilních paliv a syntetických výrobků. Inteligentní udržitelné zemědělství slibuje nakrmit těch deset miliard. „Na technické úrovni ano, to je naprosto možné. Pokud má dnes 820 milionů lidí hlad a jedna miliarda trpí nedostatkem výživy, nemá to totiž nic společného s nedostatkem potravin, ale s nedostatkem příjmů. Jsou to chudí lidé, kteří si to jídlo prostě nemohou koupit,“ tvrdí Marc Dufumier. Aby byl člověk dost živený, potřebuje asi 200 kilogramů obilí (nebo ekvivalentu) ročně. Světová produkce přitom dnes činí kolem 330 kg. Tak kde je chyba?
Agroekologie neodmítá inovace, pokud respektují fungování ekosystému! Největší chybou konvenčního zemědělství je ignorování faktu, že ekosystém je spleť složitých interakcí. Více než sto let sází na jednu kartu, a to výnos odrůd s vysokým potenciálem, především díky křížení, genetice, chemii atd. To s sebou nese nutnost upravit si ten ekosystém, přizpůsobit ho. Tím jsme ho nejen oslabili, ale dokonce ohrozili. Získali jsme sice plodiny, které jsou produktivnější, ale mají velkou potřebu hnojiv a jsou velmi citlivé na škůdce. Začínají se také objevovat druhy odolné vůči léčbě. Tyto problémy hodlá agrochemická lobby řešit zase jinými odrůdami, geneticky modifikovanými organismy, dalšími chemikáliemi atd. Je to věčný běh kupředu, který ale nemá v dohledu konkrétní cíl a hlavně ani smysl.
Co tedy s tím?
Je mnoho forem zemědělství, které usilují jeho problémy a problémy životního prostředí řešit. Vedle integrované produkce, která se snaží co nejvíce využít přírodních zdrojů a naopak omezit provozní prostředky, které prostředí zatěžují, je to například tzv. precizní hospodaření, které klade důraz na moderní technologie (přehled o tématu a dalších udržitelných postupech přináší například kniha Bořivoje Šarapatky, Agroekologie: východiska pro udržitelné zemědělské hospodaření).
Další důležitou součástí řešení je individuální přístup. Často například vyvstává otázka konzumace masa. Čím více lidí jí vícekrát do týdne maso, tím více půdy a rostlinné produkce je potřeba k vypěstování krmiva. Evropský dobytek je navíc krmen dováženou sójou, především ze zemí Jižní Ameriky. Obrovská poptávka způsobuje rozšiřování zemědělských ploch na úkor deštných pralesů. Kácení starých lesů je ekologická katastrofa. Nejenže přicházíme o stromy vyrábějící kyslík a pohlcující dusík, jejich kácením se ze dřeva a půdy naopak obrovské množství dusíku uvolňuje, a to množství porovnatelné s tím produkovaným tepelnými elektrárnami. Dále je problémem spotřeba vody – na výrobu například jednoho steaku je v porovnání s rostlinnou produkcí skutečně enormní. Přepočítáno na váhu, jeden kilogram hovězího spotřebuje více než 15 000 litrů vody, zatímco k vypěstování kila mrkve vám stačí 130 litrů. Skoro tři miliardy lidí přitom už dnes žijí v oblastech s nedostatkem vody. A nemluvě o tom, že jíst o něco méně masa a o něco více mrkve by bylo nepochybně zdraví prospěšné.