„Ten virus mě děsí,“ řekla. „I mě, Věro. Víš co? Tak mu říkejme KORO-NARO-VIRUS. Zesměšníme jeho jméno, celá věc se odlehčí.“
„Věc? Tys řekl VĚC? Ale virus je NEVIDITELNÝ. A jestli putuje volně ovzduším, jak o té tvé VĚCI spekuloval i jeden přední badatel (když bil na poplach), jsme ztraceni! Vymřeme jako dinosauři. Anebo aspoň částečně. Nelíbí se mi to! Vždyť... I sama Angelína Merkelová řekla, že pouze v Německu ta tvá neviditelná VĚC nakazí sedmdesát procent občanů. Hrůza. Hrůza. Hrůza; a ne jen nějaká filmová. Třesu se jako ratlík. Jdu na záchod. A řekni sám, neřekla to snad, ta naše Angelína?“
„Angela, miláčku. Angela. Ale jo, to povídala. Hm, jenže mi pověz ty: Jaké má ta dáma povolání?“
„Politička?“
„Přesně. No a já se, Viro (tedy Věro), ptám: Jaká a která musí být hlavní vlastnost političky?“
„Pravdomluvnost, věrozvěste?“
„Naopak. Diplomatičnost. Ne přímo prolhanost, ale zdravá prohnanost, ty virozvěstko. A tak řečená Angelina je jak diplomat, tak mazaná všemi mastmi.“
„Ale fuj, to nepovídej. Mazaná? Proč si to myslíš?“
„Přece je to jasné jako smrt. Když tohle řekne, všichni cizinci si to s migrací do Evropy hned ještě jednou rozmyslí. Roku 2015 je prakticky pozvala a touto hláškou to zase napravila. Ne?
Jinou věcí samo sebou bude, že se postupně třeba opravdu nakazí hodně lidí. A přece to ještě neznamená, že se zase neuzdravíme. Že si právě tím těla nezbudují proti KORO-NARO-VIRU patřičnou imunitu. To mě víc irituje, že zavřeli multikina. Skoro se bojím, aby některá nezkrachovala. Co jednou zavřeš... Co jednou zakážeš... A ne že by mi kinaři platili za reklamu, ale víš sama, že jsme tam chodili a viděli vždy poutavý film, který nás vtáhl dovnitř do sebe, a když nás opět vyplivl (vzpomínáš?), my ven do světa vyšli odreagovaní a vnímali reálné starosti a úzkosti v jiném světle. V úplně jiném. A to redukcí kin lidem sebrali, přičemž ministr zdravotnictví dokonce pohrdlivě hovořil o celkem očekávatelném triku realizovaném na chvíli v pokladnách těch kin, než je zavřeli docela.“
„Vidíš, o tom ani nevím. Něco kradli? Oč šlo?“
„Nic nekradli, samozřejmě, a samo sebou by tě stejná finta napadla taky. Jako každého. Prodávali lístky dál, ale jen do počtu sto. V době, kdy ještě byla povolena shromáždění do sta lidí, no, a když vláda omezila shluky na pouhých třicet osob, v řetězcích kin by samo sebou s úplným klidem prodávali dál, i když jen do třiceti míst v sále. Co je na tom špatného? Normální kapitalismus!“
„Ale je pravda, že i mezi třicítkou čumilů může sedět jediný bacilonosič, nemyslíš?“ řekla Věra.
„Ale jo. Může. Nakonec se zavíráním kin souhlasím a vládě dávám za pravdu, ale taky si přece pamatujeme, jak probíhaly ty naše návštěvy filmových představení, ne?“
Neodpověděla. Ale oba jsme to viděli před vnitřním zrakem. A jak to fungovalo? Ve frontě na lístky jsme samozřejmě nikdy nestáli a objednávali místa v sále „na kraj do vzadu“ přes internet. A když jsme pak vstoupili do sálu, pokaždé byl takřka prázdný.
Usadili jsme se a čekali, kdo přijde, protože nic naplat, sledovat film pouze ve dvou, to můžeme i doma u televize, že, zatímco do kina člověk někdy chodí taky proto, aby SDÍLEL emoce s někým úplně cizím, koho ještě nikdy předtím nepotkal. Nejspíš už ani nepotká. A jistě, ten člověk může být bacilonosič, ale do multikin chodí dnes tak málo lidí, že dotyčný stejně bude celé dvě hodiny SDÍLET emoce na úplně opačném konci sálu.
A jinak nikde nikdo. Ó, jak se multikina mohou uživit? Netuším! A teď navíc ta rána. „A co vlastně zrovna dávali?“ zeptala se Věra. „Které filmové trháky to postihlo?“
„Nejvíc?“ Zamyslel jsem se, načež povídám: „Například film 1917. A horor Neviditelný.“
„Ale lidi, které to zajímá, si je stejně opatří jinak.“
„To jo. Na druhou stranu...“ Napadlo mě, že kdyby se kina nezavřela, minimálně zmíněné dva snímky výtečně korespondují s aktuální krizí.
Odreagovávali by lidi. Přefiltrovávali emoce. Anebo si to nemyslíte?
Ve filmu 1917 vidíme Evropu těsně před atakem slavné španělské chřipky.
Vidíme brutální válku v zákopech a čas před sto lety, kdy se prvně začaly užívat smrtící plyny. Kolik mladých tenkrát zemřelo, kolik jejich žen si vzala po válce chřipka! Nebylo by od věci ten film teď vidět! Ale je „zabaven“. A Neviditelný?
Jde sice o volnou adaptaci klasické novely Herberta George Wellse, ale všechno v příběhu je natolik změněno, že se stal velmi dobrou alegorií na atak KORO-NARO-VIRU, chcete-li koronaviru. Jak to? I virus je neviditelný a vy nevíte, odkud udeří.
Je možná pravda, že virus nezvedne ze stolu nůž a nepodřízne vám krk, jako to opakovaně vidíme ve filmu Neviditelný (v USA přístupném dětem do osmnácti let pouze v doprovodu dospělých), ale sám virus je záludným nožem.
Ač ne pod krkem, ač rovnou V KRKU.
A pochopíte-li z Neviditelného obludnou moc titulního miliardáře, který je neustále za patami vlastní ex-manželce, již brutálním vražděním totálně dehonestuje a kompromituje, spadne z vás během dvou hodin valná část úzkosti ze STEJNĚ NEVIDITELNÉ MOCI a NEMOCI, za jejímž rozšířením se, věřme a doufejme, žádní miliardáři nevyskytují.