Další fází plošné karantény je její postupné uvolňování, a tedy i postupné rozbíhání normálního života. Života společenského, kulturního, sportovního, ale konec konců především ekonomického. Zatímco společensky a kulturně se asi rozběhneme víceméně sami, ekonomika bude potřebovat značnou pomoc.
Škody, které každý den narůstají, se nejprve budou zastavovat, pak zmenšovat: budeme muset nahradit, co jsme zameškali. Obnova ekonomiky však nemusí být jen návratem ke starým pořádkům. Může to být skok, ke kterému nynější krize vytváří výborné předpoklady. Paradox? Ani ne – tak je to vlastně skoro vždycky: všechno zlé je k něčemu dobré.
Za všeobecného souhlasu dělá nyní česká vláda řadu plošných opatření, která mají zmírnit průběh a dopady ekonomické krize na nejpočetnější a nejvíce ohrožené části ekonomiky: dodává hotovost domácnostem, živnostníkům a firmám, a zároveň postupně umožňuje obnovit provoz v maloobchodní síti.
Je to logický a prakticky nesporný sled kroků, kterému se dá jen těžko oponovat. Také moc oponentů nemá – až na pár opozičních politiků (spíš lídrů než výkonných lidí v terénu), kteří tu a tam něco utrousí. Faktem ale je, že ani v historii, ani v okolních zemích nenajdeme žádné lepší řešení. Dlužno také přiznat, že dosavadní postup vlády má dobrou a úspěšnou filozofii, kterou většina veřejnosti chápe a přijímá.
Otazníky se vynořují s pohledem na delší časový horizont. Karanténa a z ní vyplývající omezení probudila nebývalou vlnu pozitivní energie, spoustu nápadů a úspěšných, nebo alespoň nadějných projektů. Nejde jen o šití roušek, které má ohromnou psychologickou hodnotu a zároveň vyřešilo počáteční problém s jejich nedostatkem. Je tu řada dalších, komplikovanějších příkladů: v mnoha oborech se prakticky vyzkoušelo, co všechno se dá udělat přes počítač a bez osobního kontaktu.
Některé nezbytnosti se staly zbytnými a mnoho lidí také najednou mělo čas se zastavit, zamyslet a věnovat se činnostem, na které dříve nebyl čas. To všechno může být dobrým nástupem k výkonnější a efektivnější ekonomice. Velmi bude záležet na tom, zda stát tomuto proudu vytvoří prostor – zda obnova české ekonomiky bude natolik chytrá, aby vystihla nejslibnější ohniska a dala jim zelenou.
{mprestriction ids="1,2"}
Máme nějaké vzory?
Ekonomické krize tady sice v minulosti byly, ale s tou, která právě nastává, se žádná z nich nedá dost dobře srovnávat. Nevzniká ve finančním sektoru, nemá cyklický charakter, neschyluje se k ní postupně, ale startuje ze dne na den zastavením výroby v obrovském, globálním rozsahu. Systémově je to situace, na kterou není přesný návod, těžko může být řešena podle nějakého pevného plánu a známých pouček. Bude to spíš vyžadovat jasnou vizi vyplývající z dobré praktické znalosti, schopnost řídit složitý proces a odvahu přijímat zásadní rozhodnutí. Z tohoto hlediska lze přece jen najít určitou historickou paralelu – situaci před třiceti lety: východiskem bylo nevýkonné, plánem řízené národní hospodářství napojené na slabý a rozpadající se trh ostatních zemí východního bloku. Cílem byla standardní tržní ekonomika napojená na fungující západní trhy. Zkušenost s takovou transformací nebyla ale k dispozici žádná. Přesto se podařilo ji v poměrně krátké době realizovat bez vážnějších sociálních otřesů a s pozitivním výsledkem: neprovázela ji ani katastrofální nezaměstnanost, ani hyperinflace, nezpůsobila žádné fatální zadlužení, ani výrazný exodus talentů a mozků. Můžeme dnes diskutovat o tom, zda se přechod k tržní ekonomice nemohl uskutečnit s menšími náklady. To je ale diskuse bez konce a z dnešního pohledu i bez významu.
Je to ale obrovská zkušenost – a ta ukazuje, že v mimořádné situaci lze dělat velké a zásadní změny a že v českých poměrech funguje česká cesta nejlépe. Ukazuje, jak důležité bylo dávkovat změny tak, aby jejich dopad byl postupný a nevyvolal šoky. Aby celý proces byl důvěryhodný pro investory a zahraniční trhy. Aby stát ustupoval do pozadí a přenechával prostor soukromému kapitálu. Aby makroekonomické prostředí směřovalo k rovnováze, stabilitě a předvídatelnosti. Podstatné také je, že se v takových situacích moc nediskutuje, neboť je nutno s jasnou vizí řídit a rozhodovat. Není známo, že by tehdy existovaly nějaké poradní týmy ekonomů. Celý proces řídil nepočetný tým lidí, kteří měli teoretické znalosti, ale minimum praktických zkušeností, zato však všechny potřebné pravomoci, rozhodovací schopnosti a vysokou autoritu.
Poradní týmy
Dnes tu poradní týmy máme. Zatím se v médiích objevily tři takové skupiny. Z jejich složení se nezdá být moc pravděpodobné, že by tyto týmy vyprodukovaly reálný a úspěšný plán pro využití potenciálu české ekonomiky v nastalé situaci. Ačkoliv se jedná o zajímavé a uznávané osobnosti, jejich počet a složení dohromady velké naděje nevzbuzuje. Akademici, analytici, bankéři a vysocí manažeři budou sedět kolem stolů – nebo možná doma u svých počítačů – a povedou diskuse. Budou sepisovat názory a stanoviska, hledat shodu, ale nebudou rozhodovat a za své rady nebudou mít žádnou faktickou odpovědnost. Z nedávné zkušenosti lze usoudit, že význam těchto poradců bude opět žalostný. Vlády s jejich podporou se dopouštěly zásadních strategických chyb: připomeňme přiškrcené veřejné investice po finanční krizi v roce 2008–9, odloženou důchodovou reformu a zrušenou reformu zdravotnictví, což jsou asi nenápadnější příklady. Není to jistě vina poradních týmů, jen chyba strategií, které je povolaly do služby a pak je nedokázaly využít. Ekonomičtí poradci tak v konečném důsledku zapůsobili spíš jako PR agentury: měli mediální ohlas, demonstrovali ochotu vlády o věcech jednat, umožnili zveřejnit a vysvětlit všechny možné těžkosti a smířit se nakonec s rezignací na řešené problémy. Jaká je naděje, že to tentokrát nedopadne podobně?
Poměrně malá, ale naděje to pořád je: vytvářejí ji podnikatelé, kteří zvládají svůj byznys i ve změněných podmínkách. O některých se ví, o mnoha dalších se nemluví a nepíše. Na jedné straně jsou spekulanti, kteří dodržují karanténu a těší se, že si tak zajistí nárok na kompenzaci, a jsou jiní, kteří se okamžitě se situací vyrovnali: zapojili do svého byznysu internet, převedli své zaměstnance na nejpotřebnější sortiment, pustili se do renovací, investic a nových aktivit. Netýká se to jen živnostníků a drobných firem. I velké české firmy, které mnohdy začínaly z ničeho a jejichž majitelé je dovedli k miliardovým obratům, neskládají ruce do klína a nejsou ani ohromené, ani zaskočené globální pandemií a vidinou ekonomické krize. Výrobce polohovacích nemocničních lůžek Linet ve Slaném se okamžitě soustředil na ten sortiment, po kterém je největší poptávka, a vyrábí na plné obrátky pro nemocnice napříč Evropou i v USA a dalších zemích. Nebo logistická přepravní firma HOPI v Říčanech u Prahy – zvládla problémy s ucpanými dálnicemi, nabírá nové lidi a dál investuje do svého růstu. Pražská CSG, která zachránila českou značku Tatra, také drží plný provoz ve všech svých firmách. Pokud tito lidé – nebo spíš lidé tohoto druhu a této „krevní skupiny“ – budou mít dostatečný prostor a podporu, může se česká ekonomika posunout velmi rychle a výrazně kupředu: stát se výkonnější, efektivnější a v konečném důsledku i silnější. V českých genech je tradičně zakomponován sklon k překvapivým, v podstatě jednoduchým řešením. Tak, jak svého času prosazoval své vize Tomáš Baťa nebo Václav Klement, Antonín Švehla, nebo Alois Rašín nebo třeba profesor Otto Wichterle, tak lze nepochybně uvažovat o mnohých výzvách i dnes. V podnikání, v politice i ve vědě. Mohou to být myšlenky, které se nevejdou do ekonomických pouček, budou se míjet se zažitými představami a budou vyžadovat velkou dávku odvahy a síly ke svému prosazení. Když se ale ta síla a odvaha najde, mohou to být nejúspěšnější projekty své doby.
Krizová ekonomická situace je dobrou příležitostí vzít i neobvyklé myšlenky vážně, zabývat se jimi a dát jim šanci. Pokud by vládě radili lidé, kteří mají v české ekonomice za sebou hmatatelné výsledky, byla by šance samozřejmě větší. Názory akademiků, manažerů a bankéřů v cizích službách, tam se asi české moudrosti těžko dočkáme.
Současná vláda bude po ukončení karantény zřejmě disponovat velkou důvěrou veřejnosti, nejvyšší dostupnou podporou a bude mít tedy jedinečnou příležitost prosadit rozumnou, chytrou a nejspíš i jedinečnou českou vizi dalšího rozvoje naší ekonomiky. Možná budeme mít díky včasným opatřením a vysoké disciplíně veřejnosti i určitý časový náskok. Zároveň asi nemůžeme počítat s velkou mezinárodní solidaritou – každá země bude mít své starosti a bude prosazovat své zájmy a své priority. Nebude to tedy lehké, ale šance to rozhodně je.
{/mprestriction}
Autor je publicista.