Jednou z mála tuzemských literárních organizací, jejichž hlas proniká i k širší veřejnosti, je Asociace spisovatelů. Otázky týkající se jejího fungování a budoucnosti, ale i aktuálního dění na české literární scéně nám zodpověděl současný předseda, básník a fotograf Ondřej Lipár.
Na konci minulého roku jste se stal v pořadí třetím předsedou Asociace spisovatelů od jejího založení v roce 2014. S jakými pocity a plány jste tuto funkci po Václavu Kahudovi přebíral a jak se na tuto organizaci a svou roli v ní díváte nyní?
S Václavem Kahudou jsem jako člen vedení Asociace spolupracoval, nevstupoval jsem tedy na úplně novou půdu. Osobně ji vnímám v prvé řadě jako prostředek ke komunikaci mezi autory a institucemi. I z toho důvodu se snažím být v kontaktu s ministerstvem kultury, Českým literárním centrem, knihovnami nebo některými organizacemi v zahraničí. A samozřejmě udržovat také živou komunikaci s členy, tedy spisovatelkami a spisovateli, abych měl jasnější představu o tom, co je pálí. Zároveň jsme si s dalšími kolegy ve vedení stanovili některá témata, kterým bychom se chtěli věnovat i bez podnětu členů. Jde mi zejména o to, aby autoři vyžadovali a dostávali za svou práci odpovídající odměnu, aby tak získávali větší finanční stabilitu, a tím také svobodnější prostor pro vlastní tvorbu. S tím souvisí třeba i téma vyšších náhrad za knihovní výpůjčky, které jsou v České republice zatím velmi nízké.
Předsedat podobnému spolku jistě není práce na plný úvazek, avšak nepochybně to znamená méně času na jiné aktivity. Co vám tato zkušenost naopak dala?
Kdyby bylo po mém, práce na plný úvazek by to byla – bohužel zatím nemáme dostatek prostředků ani odpovídající zázemí, aby to tak mohlo skutečně fungovat. Jako mladý oborový spolek jsme de facto malá neziskovka, která zatím hledá způsob, jak fungovat i jinou formou, než jsou projekty a spolupráce s dalšími organizacemi. Práce pro Asociaci spisovatelů mě každopádně utvrdila v přesvědčení, že organizace tohoto typu je zapotřebí a může mít velmi reálný dopad na to, co se v oboru děje. Důležitý je podle mého v tomto smyslu i kontakt s kolegy v zahraničí.
Jedním z prvních rozhodnutí nového výboru, jehož členy jsou kromě vás básnířka Ingrid Artezz, básníci Jonáš Hájek a Vít Janota a prozaička Ivana Myšková, bylo právě začlenění AS do mezinárodní federace autorských profesních organizací European Writers’ Council, která zastupuje na 150 000 autorů a překladatelů ve 44 autorských sdruženích působících ve 34 zemích. Už se to uskutečnilo? A naplnila se vaše očekávání?
EWC na svém červnovém zasedání v Rize schválilo naši žádost o přijetí a stali jsme se tak plnohodnotnými členy. Umožňuje nám to zejména rychlou výměnu informací. Nezanedbatelnou roli ale podobná organizace hraje i vůči orgánům Evropské unie, aktivně se totiž podílí na legislativě. Připadá mi důležité, že je v ní konečně zastoupené i Česko, a jsem také rád, že zářijové jednání úzkého vedení EWC se poprvé uskuteční v Praze. S aktuální šéfkou organizace Ninou George chceme mimo jiné usilovat o to, aby mezi členy přibylo také Slovensko.
Pokud jde o spolčování autorů, česká literární scéna je poměrně nejednotná – spisovatelských organizací u nás působí celá řada a navzájem si často nemohou přijít na jméno. Usilujete o nějaký dialog s ostatními tuzemskými literárními spolky?
Rozhodně ano – s jejich zástupci se ostatně setkáváme jak osobně, tak jako profesionálové reprezentující své organizace. Nevidím tu příliš velkou řevnivost, mám spíš dojem, že každý hledá tu oblast, kterou by chtěl pokrývat. Za velmi užitečný považuji zejména kontakt s Obcí překladatelů, kde nacházíme některá společná témata a zájmy.
Kolik má vlastně AS v současné době členů? A jaké jsou podmínky pro přijetí? Museli jste už někoho vyloučit?
Asociace spisovatelů sdružuje přes sedmdesát autorek a autorů prózy a poezie. K tomu, aby se někdo stal členem, je zapotřebí mít vydanou alespoň jednu beletristickou knihu a získat doporučení jednoho stávajícího člena – to je základní filtr. Tím druhým je pak ještě hlasování úzkého vedení, výboru. Už jsem se setkal s tím, že to je bod, který některé autory odradil od vstupu, ale má svou logiku, přinejmenším v této fázi. Osobně bych byl rád, aby se Asociace nejprve v jistém smyslu profesionalizovala, vytvořila si pevné zázemí a stálý aparát, a teprve pak prošla vnitřní debatou o tom, do jaké míry se otevřít většímu množství autorů a autorek – naši skandinávští kolegové v tomto razí přístup, že podobný spolek má plnit roli odborů a sdružovat co možná nejvíc spisovatelů.
Jak je činnost AS financována? Dostáváte kromě členských příspěvků i peníze od státu nebo z jiných zdrojů?
Pravidelně se nám daří získávat peníze z grantů, které používáme v drtivé většině na jednotlivé projekty, tím myslím kupříkladu cyklus autorských čtení Spisovatelé do knihoven nebo spolupráci s kolegy z berlínského Haus für Poesie na vystoupeních řady Překladiště na cestách / VERSschmuggel auf Reisen. Získávání peněz ze soukromých zdrojů je něco, k čemu bychom se rádi v dohledné době propracovali.
Ve vašich Stanovách se hovoří mimo jiné o záměru založit Literární dům a vytvořit Státní fond na podporu literatury. Podnikly se již v tomto směru nějaké konkrétní kroky?
Myšlenka literárního domu se měla původně zhmotnit v Českém literárním centru, o kterém se původně uvažovalo jako o samostatné instituci, která bude mít na starosti nejen export literatury, ale také podporu namířenou do tuzemska, včetně reprezentativního fyzického sídla. Jak dobře víte, České literární centrum sice vzniklo, ale zatím pouze jako oddělení Moravské zemské knihovny, navíc se sídlem v prostorách, které výstavní rozhodně nejsou. Téma jsem znovu otevřel s aktuálním vedoucím ČLC panem Kraflem, hovořil jsem o něm i na ministerstvu kultury a kontaktoval jsem také pražský magistrát. Zatím bez úspěchu. Nic ale nevzdávám. Literární dům je zapotřebí – jak pro literáty, tak pro veřejnost.
A idea Státního fondu na podporu literatury nezačala nabývat nějakých konkrétnějších obrysů? Není zvláštní, že existuje Státní fond kinematografie a vedle toho už jen Státní fond kultury obecně?
Souhlasím a beru to jako jeden z bodů, u kterého jsme zatím nevyvinuli dostatečnou aktivitu, byť jsme téma probírali několikrát jak s kolegy, tak i se šéfem Svazu českých knihkupců a nakladatelů panem Vopěnkou. Situace samozřejmě zvláštní je – proč má mít jeden tvůrčí průmysl vlastní separátní nástroj financování?
V uplynulých týdnech se hodně mluvilo a psalo o již zmíněném Českém literárním centru, jehož dosavadní vedoucí Ondřej Buddeus podal výpověď (viz rozhovor s ním v Literárních novinách 7/2019 a reakce ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka v tomto čísle LtN). Vy sám jste své stanovisko uveřejnil na webu iLiteratura.cz, kde jste se pozastavil nad průběhem následného zasedání Rady ČLC a jeho výsledky. Jak vlastně dosud vypadala spolupráce Asociace spisovatelů s ČLC a co si od ní slibujete do budoucna?
Kontakt mezi Asociací a Českým literárním centrem je poměrně standardní – účastníme se zasedání Rady ČLC, jsme k dispozici, pokud je potřeba zprostředkovat kontakt nebo dát doporučení, předáváme informace z centra našim členům. Považuji České literární centrum za důležitou instituci, která svou činnost dobře nastartovala, ale měla by fungovat samostatně. Je podle mě chyba, že byl nový vedoucí ČLC stanovený bez výběrového řízení, stejně jako to, že Ondřej Buddeus z vedení centra odešel po tak krátké době. Nevysílá to dobrý signál o tom, jak České literární centrum ve struktuře Moravské zemské knihovny funguje.
A pokud jde o spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, která zodpovídá za prezentaci české literatury v zahraničí? Třeba Petra Hůlová kritizovala fakt, že naše hojně opěvované hostování na lipském knižním veletrhu proběhlo bez spolupráce s profesními spisovatelskými organizacemi.
Nevzpomínám si, že bychom jako profesní spolek zatím vešli do přímého kontaktu s jinými částmi Moravské zemské knihovny vedle Českého literárního centra. K přípravě lipského veletrhu myslím MZK oslovovala konkrétní lidi, kteří se pak kupříkladu podíleli na výběru autorů, nikoli organizace. A jestli se nemýlím, k Lipsku proběhla jedna větší veřejná prezentace – v tomhle směru byla komunikace vůči tuzemské literární komunitě poměrně slabá.
A co říkáte na nedůstojné dění kolem postu ministra kultury? Uvítal jste Staňkův odchod?
Viděno dnešní optikou ano, uvítal, ale je to dané především celým děním okolo výměny ministra a tím, jak začala na povrch vyplouvat důležitá rozhodnutí, která Staněk učinil v samém závěru svého působení. Obecně řečeno, byl bych raději za stabilitu, v ideálním případě samozřejmě pod vedením kompetentního člověka, který má jasnou představu o tom, jaký význam kultura má.
Nového ministra čeká zanedlouho předávání Státní ceny za literaturu, o které se po odchodu většiny porotců v čele s Petrem Hruškou hodně psalo pro změnu během loňského léta. Jak jste vnímal reakci Jiřího Hájíčka, který následně ocenění odmítl? A máte tip na letošního laureáta?
Jiří Hájíček myslím reagoval celkem logicky a věcně – odstoupení porotců bylo silným politickým gestem, on, jestli si dobře vzpomínám na jeho vyjádření, nechtěl celou věc ještě více udržovat v rovině aktuální politiky. Oba postoje chápu. Petr Hruška a jeho kolegové využili svého postavení v porotě a deklarovali svůj postoj vůči vládě Andreje Babiše a podpoře, kterou mu ve sněmovně poskytli komunisté. Mohli ho stejně tak deklarovat v textu pro noviny, ale asi by nevyvolal takový zájem a nepodnítil stejně živou debatu.
Netroufnu si tipovat, kdo bude v letošním roce laureátem, ale když se probírám seznamem oceněných, kde je řada úctyhodných spisovatelů, bylo by po osmi letech namístě vyznamenat některou z autorek – ten nepoměr bije do očí.
Ale vraťme se zpátky k aktivitám AS. V září odstartuje již třetí ročník projektu nazvaného Spisovatelé do knihoven, který připravujete ve spolupráci s deseti vybranými tuzemskými knihovnami. Do každé z nich postupně zavítá desítka autorů a autorek – letos kupříkladu Michal Ajvaz, Pavla Horáková, Aleš Palán či Radek Malý. Jaký je zájem ze strany knihoven, potažmo spisovatelů a jaký mají vaše autorská čtení ohlas?
Spisovatelé do knihoven jsou cyklus, který mi dělá velkou radost. Dobré reakce na něj máme od knihoven i autorek a autorů. A zájem je také poměrně velký, a to z obou stran. Knihovnám, včetně těch menších v regionech, nabízí možnost získat na celou sezonu, od září do června, pravidelný program s kvalitními autory. Spisovatelky a spisovatelé naproti tomu poznávají větší množství čtenářů, kteří přicházejí na jejich vystoupení zpravidla dobře připravení, takže výsledkem může být skutečně plodné setkání. Byl bych rád, kdyby pokračoval ještě dlouhou dobu.
A jaká je vaše osobní zkušenost, vítáte příležitost představit svou básnickou tvorbu tváří v tvář svým čtenářům?
Veřejná čtení a s nimi spojené debaty a setkávání mám rád. Možná je to dané tím, že právě osobní kontakt s posluchači a dalšími autorkami a autory byl způsob, jakým jsem k poezii původně přicházel do styku. Do nějaké míry vystoupení beru jako prověrku kvality textů. Nejsem ale zrovna extrémně plodný autor, takže se mnohem častěji ocitám na druhé straně a čtení spíše poslouchám. Může to být podobně silný zážitek, ze kterého si člověk často odnese naprosto odlišný dojem než ze soukromého a tichého čtení doma.
Má předseda Asociace spisovatelů vůbec čas na psaní? Pracujete na nové sbírce?
V současné době mám pouze v zápisníku a v počítači fragmenty textů, na kterých bych chtěl někdy v budoucnu stavět. To je vlastně docela běžný způsob, jakým píšu – delší dobu sbírám střepy a pak se z nich pokouším vystavět něco většího. Sice si nemyslím, že moje pomalé tempo má něco společného s prací pro Asociaci spisovatelů, ale uznávám, že bych se rád vypravil na tvůrčí pobyt, až vedení spolku převezme někdo další.
Ondřej Lipár (*1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako novinář a fotograf. Knižně debutoval básnickou sbírkou Skořápky (Klub rodáků a přátel Kutné Hory) v roce 2004, druhá sbírka Komponent (Fra) mu vyšla v roce 2014. Od loňského prosince stojí v čele Asociace spisovatelů.