Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.

 

Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci 

Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru.

Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele.

V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já.

Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu.

Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné.

Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku.

Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území.

Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá.

Mgr. Martina Lehmannová,

odstupující ředitelka Památníku Lidice

 

Prohlášení pracovníků Památníku Lidice

My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové.

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci.

Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním.

Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo.

Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce.

Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury.

Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů.

Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace.

Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit.

Za zaměstnance Památníku Lidice:

Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.

 

Prohlášení Lidičtí děkují

Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie.

Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové.

Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci.

Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie.

Jana Bobošíková,

předsedkyně OV ČSBS Lidice

 

Stížnost na Českou televizi

Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy.

Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin.

Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný.

České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.