Svět nad planetou (85. díl)

Do roku 1999 vstupoval komplex Mir s podepsaným rozsudkem smrti. Jeho další existenci stála v cestě ekonomická realita a peníze, které byly zapotřebí na jeho udržení v provozu, nebyly v dohledu. Malý záblesk naděje se ukázal v listopadu předešlého roku, kdy se objevil potenciální soukromý investor, ovšem státní představitelé se nebyli schopni do konce roku zaručit za soukromé investice a úderem silvestrovské půlnoci se tak smlouva mezi RKK Energija a oním investorem stala pouhým cárem papíru. K 1. lednu činil dluh státních a soukromých firem vůči Energiji přibližně 1,2 miliardy rublů a každý den se prohluboval. O tom, že situace ohledně financování kosmického výzkumu byla v těch letech za hranou udržitelnosti, svědčil například i fakt, že na podzim 1998 musel pro nedostatek prostředků na dva měsíce přerušit svou činnost i CKB Progress, výrobce nosičů řady Sojuz. Vypadalo to, že tento rok se pro stanici skutečně stane posledním. Usilovná kampaň vedení Energije ale nakonec přeci jen slavila úspěch, když se podařilo přesvědčit novou vládu pod vedením premiéra Jevgenije Primakova, že Mir je předmětem národního zájmu. 21. ledna podepsal premiér Primakov ustanovení, které umožnilo financování Miru až do roku 2002 s tím, že od druhé poloviny roku 1999 bude využito výhradně „mimorozpočtového financování“ a Energija získala výhradní právo na prodej zdrojů a kapacit stanice. Jinými slovy – Mir a jeho vybavení mohl začít být pronajímán soukromým subjektům. Záruky tedy byly na světě, ovšem druhou věcí bylo nalezení sponzorů, kteří by od léta zajistili provoz komplexu…