Jak víte, příběhu úžasnému, zvláštnímu, neobyčejnému, napínavému, můžeme říci drasťák. Následující tři drasťáky jsem pro vás vybral zvlášť pečlivě. Jejich hlavními postavami jsou muži. Ženy totiž většinou odcházejí do věčných lovišť obyčejně. To není nic proti feminismu, tak to zkrátka zatím je.
Tak především tu máme kromobyčejnou příhodu strojvůdce Příhody (nepleťte si ho prosím vás se skutečným Vášou Příhodou, skutečným, historicky doloženým a skvělým českým houslistou).
Mašinfíra Příhoda je doložen pouze v textu Voskovce a Wericha (zpíval se ten srdceryvný příběh na nápěv americké zlidovělé písně o Cassey Johnsovi, skutečném strojvůdci, který opravdu zahynul při železničním neštěstí ve státě Missisippi).
Příhoda byl strojvůdce jistý, na lokomotivě (parní) znal všechny písty, znal zatáčky a tunely a pod nohama mu kolejnice duněly.
Co se na trati stalo? Nechme opět promluvit text samotný: A tak se teda řítí proti vlaku vlak, lidi už se zachraňujou všelijak, Příhoda však, ten – dokud je naživu, neopustí svoji lokomotivu…
Tenhle příběh zmiňuji zejména proto, že byl parodií na hrdinské skutky, zveřejňované v nedělních přílohách, dnešním jazykem – v bulváru. Jakmile nad ním začnete uvažovat, sranda je pryč.
Druhým hlavním hrdinou je pokrývač Vojta Tydlitát. Víte, co se mu přihodilo? Má-li pravdu staropražská písnička, pak šlo o něco tak zvláštního, že jste to ještě vůbec nikdy ani neslyšeli!
Vojta se svým přidavačem (přidavač = pomocník, občanským jménem Bureš Antonín) jednou spravoval střechu radnice. Vojta T. byl právě na střeše, když Tonda přijel s dvoukolákem plným materiálu – vápna, písku apod. – pod střechu. Zavoláním směrem vzhůru svému mistrovi oznámil, že dorazil, že je na pracovišti. Vojta T., který údajně „měl v hlavě“, sletěl po hlavě ze střechy dolů.
Je třeba zde připomenout, že tehdejší jednonápravový dvoukolák vlastně fungoval jako jakýsi druh páky, snad bychom mohli říct až houpačky!
Když přidavač Tonda (Bureš) viděl dolů letícího Tydlitáta, duchapřítomně zarejdoval dvoukolákem pod jeho předpokládané místo dopadu, a tak mu zachránil život. Jenže! Jenže když Tydlitát dopadl do materiálu na onen dvoukolák, zároveň tím prudce vymrštil do výše Tondu (Bureše) a ten vyletěl až na střechu.
Tam ovšem – ó hrůzo! zavadil loktem o škopík a ten, když padal dolů, praštil Vojtu Tydlitáta do hlavy. Tak skončil Tydlitát a Bureš si potom vzal za ženu jeho vdovu (i s firmou). Kdo potom dělal přidavače Burešovi, už se z písně nedovíme.
Třetí příběh, smrt – nesmrt popisuje Jan Neruda ve svých báječných, skvělých Povídkách malostranských (Doktor Kazisvět).
Tady se doktor Heribert, MUDr., který nikdy nikoho neléčil, náhodou nachomýtne k pohřbu, během kterého úředníkům sklouzne na zem rakev s jejich přednostou. Víko odpadne… Doktor Heribert jej vezme za ruku a prohlásí, že muž není mrtev, nechá jej odnést do nejbližší hospody a za přispění přítele nebožtíkova „nebožtíka“ přivede zpět k životu. Tak drahý zesnulý(?!) pan rada, přednosta, žije dál, jako by se nechumelilo. Ten funus se odehrával za kouzelného a prosluněného letního odpoledne.
Tak vidíte. Že občas neškodí si připomenout poslední věci člověka? A jelikož jsou to věci, nemůžem si je z tohohle světa vzít… Nikdo z nás, moji lidé blízcí, všichni moji příbuzní.
Při posledním soudu byl do Nebe bez průtahů vpuštěn toliko strojvůdce Příhoda. Tydlitát i Kazisvět – promiňte –doktor Heribert, ti to už tak jednoduché neměli… Ale co! Když nejde o život, tak jde o… A v Nebi už je dobře, tam už o život nejde, viďte?