Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice.
Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud.
Verdikt bez odvolání
S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný.
Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu.
Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel.
Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí.
V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje.
{mprestriction ids="1,2"}
Mandát Ústavního soudu se scvrknul?
Není to tak dávno, co dnešní předseda Ústavního soudu přesvědčoval veřejnost o svrchovanosti naší ústavy. Tato myšlenka s podpisem Lisabonské smlouvy utichla a – popravdě řečeno – přestala platit. Evropské zákony mají přednost. Pravda, většinou je implementujeme do našich norem, byť jsou to zákony, které u nás nevznikly. Jsou tu ale i další, které chtě nechtě dodržovat musíme, ale jejichž ústavnost nikdo nezkoumá, protože náš Ústavní soud k tomu není oprávněn. Je to sice jen fabulace, ale vliv Ústavního soudu se tím pádem z určité části českého právního systému vytrácí a jeho mandát se zužuje. Některé věci tu prostě mohou probíhat podle jiných než českých zákonů, dokonce v jistém rozporu s českými zákony, a jak se nyní dozvídáme, je to podle našich ústavních soudců v pořádku.
V daném případě střetu zájmů českého premiéra jde v podstatě o výklad příslušných zákonů – podle našich zákonů premiér ve střetu zájmů není, podle určitého výkladu evropských zákonů ve střetu zájmů je. Výklad může být ovšem zaujatý, účelový a ve své podstatě i nesprávný. Jak se zdá – do toho však mluvit nemáme, to je věc těch, kteří rozhodují o „svých“ penězích. Náš Ústavní soud nyní říká, že Evropská unie má právo vůči našim firmám a našim občanům postupovat podle svých zákonů a také podle svého výkladu těchto norem. Je tedy zřejmé, že v některých případech naše ústava a naše zákony nechrání naše občany a naše firmy před působností zákonů odjinud.
America first
Začali jsme problémem bohatých politiků, se kterým se Ústavní soud vyrovnával zhruba tři roky. Podstatou problému je nevyřčená teze, že politik by měl být chudý, aby neměl možnost zneužít svou funkci k vlastnímu obohacení. Prostý rozum říká, že je to teze nesmyslná. Chudý chce být bohatým a můžeme ho stejně dobře podezírat, že se v politice především postará sám o sebe. Bohatý to naopak už nemusí mít zapotřebí. Také se můžeme domnívat, že větší majetek je odrazem vyšších schopností a nemajetnost naopak odrazem neschopnosti. V politice bychom jistě potřebovali spíš lidi schopné než nemajetné.
Otázkou také je, kolik můžete mít, abyste byli ještě v politice akceptovatelní, a jak se ta hranice bude vyvíjet. Co dnes platí pro premiéra a ministry, může za chvíli platit i pro starosty a zastupitele. Dost často si právě na nižších pozicích ve státní správě lidé svou pravomocí pomáhají k různým výhodám a k penězům.
Ve Spojených státech proběhnou letos na podzim prezidentské volby. Demokracie v USA je jednou z nejstarších na světě a je uznávaným etalonem. Současný prezident Donald Trump je miliardář a jedním z jeho vyzyvatelů je Michael Bloomberg, jehož jmění se odhaduje na 54 miliardy dolarů a v jehož majetku je i známá a vlivná zpravodajská agentura. Celý ústavní a justiční systém v USA je samozřejmě docela jiný než u nás. Riziko střetu zájmů je ale tam i tady stejné. Uvážíme-li, jaký dosah mají pravomoci prezidenta USA, obava by možná měla být ještě větší. Prorůstání peněz do politiky je považováno za ohrožení každé demokracie, české i americké. Přístup k této otázce je ale v USA daleko jednodušší: Donald Trump po svém zvolení oznámil, že od svých obchodů odstupuje a plně se věnuje prezidentskému úřadu. Novináři, kongresmani a političtí protivníci to jistě ověřují a dál se tím nikdo nezabývá. Mike Bloomberg slibuje svým voličům to samé. Opustí své firmy, pokud bude zvolen. Žádný zákon to nenařizuje, žádný soud to neposuzuje, na firmy prezidentských kandidátů nikdo nechystá žádná znevýhodnění. Postačí, že sám politik cítí, co si jeho voliči přejí, a jedná podle toho. Je pod veřejnou kontrolou, a to stačí. Naši politici jsou sice také pod veřejnou kontrolou, ale u nás to nestačí.
My jsme tento problém ošetřili zákonem, který vzbuzuje určité pochybnosti. Pochybuje o něm prezident republiky, někteří poslanci, senátoři a mlčky i celá řada dalších politiků, právníků a soudců. Podle Ústavního soudu platí: občany této země je třeba chránit před zlovůlí bohatců, kterým dali své hlasy ve svobodných volbách. Takoví bohatci musejí své majetky opustit, aby je nemohli s přispěním svého politického vlivu rozmnožovat. Přijde-li ale bohatá Evropská unie, může u nás uplatňovat svoje zákony podle svého výkladu, může rozhodovat, kdo u nás dostane naše peníze a kdo ne.
Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat – je to rozhodnutí konečné, definitivní a neměnné. Přesto jsou tu dvě šance. Jednak se autor této úvahy může mýlit a ujišťuji, že by se mýlil rád. Druhá šance je z říše snů: představme si, že by se zrušily systémy dotací a zadávání veřejných zakázek. Hrozil by ještě nějaký střet zájmů?
{/mprestriction}
Autor je publicista.