Almaz – diamanty na orbitě (16. díl)

Psal se 25. únor 1977 a úspěšná druhá expedice na třetí Almaz byla zpátky doma, o den později ji následovala i kapsle s exponovaným fotomateriálem. Ovšem tím neměla stanice svou službu ukončit. Na další návštěvu OPS-3/Saljutu 5 se připravovala další posádka kterou tvořili Anatolij Berezovoj a Michail Lisun. S jejich startem se počítalo někdy ve druhém až třetím čtvrtletí toho roku. Byl tady však jeden malý – nebo spíše velký – háček. Kosmonauti neměli na čem letět. Pro Saljut 5 se počítalo se třemi expedicemi a proto byly vyrobeny tři dedikované lodě Sojuz 7K-T. Ovšem neúspěch Sojuzu-23 znamenal, že všechny tři kusy již byly použity. Sojuzy zapojené do programu Almaz nesly jen velmi málo odlišných detailů oproti „běžným“ Sojuzům, přičemž nejvýraznějším bylo odklápění stožáru antény systému Igla dozadu těsně před připojením, což zabraňovalo střetu antény s prvky konstrukce stanice. Byl sice objednán další Sojuz, nicméně jeho příprava k převozu na Bajkonur zabrala poměrně dlouhou dobu. A tak, i když byly 5. března a 15. dubna provedeny motorické korekce, jež zvedly dráhu Almazu tak, aby mohla na palubu přijmout novou expedici, nejpozději na začátku léta už bylo jasno, že i kdyby se nakrásně podařilo Sojuz připravit, kosmonauti by k Almazu doletěli v době, kdy by stanice měla v nádržích jen zbytečky pohonných látek, možná dokonce žádné. Expedice na stanici, jež neměla možnost spolehlivě ovládat svou polohu v prostoru (přeci jen, setrvačníky nebyly určeny k nepřetržité práci) postrádala smysl. V červenci bylo proto přijato rozhodnutí let OPS-3 ukončit. 8. srpna, po absolvování 6 630 obletů Země v průběhu 412 dní, byla stanice navedena do hustých vrstev atmosféry a její trosky dopadly do vln Pacifiku. Manželství z nutnosti, jež pojilo CKBM a NPO Energija, opět znamenalo problémy zejména pro CKBM. V té době už však probíhaly první testy vlastní Čelomějovy transportní lodi, což byl stroj, jenž měl Sojuzy předčit naprosto ve všech myslitelných směrech…