Almaz – diamanty na orbitě (18. díl)

Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci roku 1978 při letu s posádkou a na konci roku 1980 měl být uveden do provozu celý komplex Almaz-TKS tak, jak byl původně zamýšlen. Každému jen trochu zasvěcenému muselo být jasné, že tyto termíny se nemůže podařit splnit. A tak se čtvrtý Almaz, který se začal rodit v jednom z cechů Chruničeva v létě 1975, musel podrobit jistým úpravám. Namísto stanice OPS druhé etapy (jež měla být vybavena kompletní zamýšlenou aparaturou a zásobována loděmi TKS), se na svět vyloupla stanice „jedenapůlté etapy“. A tím neměly problémy projektu Almaz končit…