Kritické momenty kosmonautiky 23. díl

Naprostá většina krizových situací během pilotovaných cest do vesmíru se odehrála při nejexponovanějších fázích letu- během startu a přistání. Pokud nepočítáme Apollo-13, v průběhu letu samotného se zatím kosmonauti a astronauti dokázali většinou vyhnout momentům, kdy je od velkého průšvihu dělilo pár sekund. I když… Tak úplně pravda to není. Na konci devadesátých let minulého století začala NASA spolupracovat s RKA(Ruská federální kosmická agentura, známá také jako „Roskosmos“) a vypravovat společné expedice na orbitální stanici. Pro Američany to byl výhodný způsob, jak před počátkem stavby ISS z první ruky obnovit zkušenosti s dlouhodobým pobytem na oběžné dráze, který se shuttlem nebyl možný. Pro Rusy to pro změnu zase byla příležitost, jak získat nemalé finanční prostředky v podobě tvrdé měny. Dalo by se říci, že hlavním zaměřením společných pobytů Američanů a Rusů na orbitální stanici nebyla ani tak věda a bádání, jako spíše plnění politických cílů vedení NASA a špiček ve Washingtonu a ekonomické zájmy RKA a Kremlu. Stanicí, na kterou se Američané vydávali, byl legendární Mir- historicky první modulární stanice, jejíž základní modul se vydal na orbit v roce 1986. Postupně se stanice rozrostla na docela velké monstrum. Její konečná podoba zahrnovala 7 modulů (včetně jednoho dokovacího modulu pro připojení amerických raketoplánů) a množství nehermetických konstrukcí a komponentů. Dlouhou dobu Mir držel rekord jako nejdéle nepřetržitě obývaný kosmický stroj a byl svědkem nejdelšího nepřetržitého pobytu jednoho člověka ve vesmíru- Valerij Poljakov v letech 1994-1995 strávil na jeho palubě (a zčásti také na palubách transportních Sojuzů při cestě na stanici a zpět) 437 dní a 18 hodin. Nicméně ke konci aktivní životnosti stanice, kde se také odehrála níže zmíněná dramata, už byl Mir přestárlou a jen zčásti funkční stanicí, jejíž údržba zabírala stále více času na úkor vědy a experimentů…