pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Feynman vysvětluje, že zachovávat se něco může – čistě teoreticky – dvěma různými způsoby. Pokud se zachovává třeba elektrický náboj, může ho buď přenášet nějaká částice. Druhou verzí by bylo, aby náboj na jednom místě zmizel a ve stejný okamžik se objevil někde jinde. V takovém případě bychom před sebou měli podezřelé působení na dálku, respektive šíření „informace“ rychlostí větší, než je rychlost světla. Taková varianta působí už sama o sobě podezřele.
Feynman nicméně – rovněž s odvoláním na Einsteina – volí jiný způsob důkazu toho, že pokud se něco zachovává, musí se to zachovávat lokálně.
Máme dvě kosmické lodi A a B, které se vůči sobě pohybují – jejich pohyb je ovšem relativní, nedokážeme říci, která z nich je v klidu. Zákony zachování musejí platit pro obě z lodí (v inerciálních soustavách platí stejné fyzikální zákony). No a teď předpokládejme, že ve stejný okamžik, kdy – třeba – elektrický náboj na jednom místě zmizí, se na jiném objeví. Tak tomu platí pro loď A. Protože loď B se ale vůči lodi A pohybuje (řekněme směrem k jednomu z bodů, v nichž došlo ke zmizení nebo objevení náboje), obě události odtud nebudou pozorovatelem vnímány jako současné.
Nemůžeme ovšem odlišit, jaká z obou lodí je v „absolutním“ klidu a pro jakou by tedy zákon „měl“ platit přednostně – musí platit pro obě. Zákony zachování, pokud by nebyly lokální, by tedy nemohly fungovat vůbec.
Zdroj: Richard Feynman: O povaze fyzikálních zákonů, Aurora, Praha, 1998