Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.
Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách?
Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.
Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách?
Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.
Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém?
V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda.
{mprestriction ids="1,2"}
Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?
Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.
V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?
V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.
Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného?
Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.
Kdo je autorem projektu?
Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.
Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici?
Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.
Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje?
Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.
Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období.
Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.
Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara…
Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv.
Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí.
Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.
{/mprestriction}
Autor je publicista a spisovatel.
Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.