Svět nad planetou (31. díl)

Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo, a to z velmi neobvyklých, nicméně symptomatických příčin – z ekonomických důvodů nebyl na rampě dostatek syntinu (někdy nazývaného také cyklin), tedy syntetického paliva používaného v nosičích Sojuz U2. Nakonec padlo rozhodnutí raketu natankovat kerosinem, což bylo palivo používané u starších verzí nosiče Sojuz. Motory rakety byly evidentně schopny „přežvýkat“ i pohonné látky, jež pro ně primárně nebyly určeny (tento zajímavý rys mají i další ruské stroje, například bitevní letoun Su-25 se v případě nedostatku kerosinu spokojí i s obyčejnou motorovou naftou). Nosnost tím do jisté míry utrpěla, nicméně s jednodenním zpožděním se Progress M-18 mohl 22. května konečně vydat na cestu k Miru, kde již na jeho přílet netrpělivě čekali Manakov s Poleščukem…