Týden s Jedenáctkou (10) Kterak jsme se (ne)chránili před vetřelci z Měsíce aneb přijde zkáza planety Země z hlubin oceánu?

Čím více se blížilo první přistání na Měsíci, tím více rezonovala otázka „Jsou-li tam žáby taky?“ Aneb nejsou na našem přirozeném souputníkovi přece jen nějaké bakterie, viry nebo jiné breberky, které by se nám mohly stát fatálními? Jistě, výměna materiálu mezi Zemí a Měsícem probíhá odpradávna, ale pilotovaná výprava je přece jen expresní jízda. Vědci považovali Měsíc za mrtvé těleso a jakoukoliv stopu života za nepravděpodobnou, leč znáte to. Vždy se najde někdo, kdo si udělá živnost ze zpochybňování nebo vymýšlení nepravděpodobných scénářů. A když se mu dostane politické či mediální pozornosti... Myšlenka na preventivní karanténu astronautů poprvé zazněla v červenci 1964 na konferenci Národní akademie věd. Naše znalosti o Měsíci v té době byly velmi limitované (i to svědčí o výzvě, jaká ležela před programem Apollo). NASA se proto v případě prvních lunárních přistání rozhodla pro preventivní karanténu astronautů. Nikoliv odborné argumenty, ale právě veřejné mínění bylo hybatelem tohoto rozhodnutí. Lékaři rozhodli, že karanténa astronautů bude trvat 21 dní od prvního kontaktu s lunární horninou. To bylo mnohem více, než u známých nakažlivých chorob.