Vesmírné osudy 6. díl – Sergej Koroljov

Jak hluboký může být pád jednoho lidského osudu? Jak lze vůbec běžným chápáním obsáhnout ten šílený kontrast? Vytržen z běžného života, teď musí hnít tady, ve tmě a špíně… Oči, které se ještě před nedávnem otáčely k obloze a dál, teď běží po špinavé zdi téhle zatuchlé ťurmy. A výslechy… Jeden za druhým, při jednom vyšetřovatelé mluví, jako by máslem chleba mazali, při dalším zase řvou a zasypávají každou část těla ranami… A všude kolem jsou slyšet řeči zkušenějších muklů. Prý- nepřítel státu? Jestli vyvázneš s deseti roky, bude to zázrak. Ale vždyť já jsem neudělal vůbec nic, proč já? Proč? Ptá se stejnou otázkou, jakou vyslovovaly desetitisíce stejně nevinných lidí po celém Sovětském svazu. Zbytečně. To přiznání z něj stejně nakonec dostanou, ví to až moc dobře. Najednou se otevírají dveře a strážný řve jeho jméno. Dlouhou tmavou chodbou jej vede k dalšímu výslechu. V nevelké místnosti bubnuje prsty na desku stolu, osvětleného malou lampičkou, vyšetřovatel Šestakov. Nebo je to snad Bykov? V tom šeru se to moc nedá rozeznat. Pak začne známý kolotoč otázek. A rány. Moc, strašně moc ran. Dneska jich většina dopadá na hlavu. Sleduje, jak vyšetřovatel bere ze stolu karafu a rozmachuje se. Najednou mu před očima vybuchne ohňostroj a následuje pád do tmy blaženého bezvědomí. Jeho tělo se kácí ze židle na podlahu a z úst teče pramének krve. Vyšetřovatel si znechuceně prokřupe klouby a zavolá bachaře…