30 článků ze STŘEDY 17.7.2019

Astronomové před pár lety možná našli první exoměsíc, ale jeho existence není úplně jistá. V nejbližších letech se na tom navíc nic nezmění. Na objev dalších exoměsíců si musíme počkat. Jejich detekce je samozřejmě velmi obtížná. Jedná se přitom o zajímavé cíle, protože na povrchu větších měsíců mohou být podmínky k životu. Kromě toho bychom […]

The post Pozorujeme vznik exoměsíce v přímém přenosu? appeared first on Exoplanety.cz.

Mezinárodní filmový festival v Benátkách oznámil první film letošního 76. ročníku. Bude jím digitálně restaurovaná Extase Gustava Machatého, která se do Benátek vrátí po 85 letech. Světová premiéra digitálně restaurované Extase proběhne v předvečer zahájení festivalu 27. srpna.

"Extase je ve světovém měřítku jedním z filmů, které se objevují ve všech příručkách a přehledech dějin kinematografie, ale ne vždy kvůli svým uměleckým hodnotám. Častěji je spojována se skandálem, který způsobila na festivalu v Benátkách v roce 1934, ve kterém sehráli své role i papež Pius XI nebo Benito Mussolini. Nám šlo ale především o to, aby se film zaskvěl ve své původní podobě, byť digitálně - to vyžadovalo rozsáhlé historické rešerše, pátrání po nejlepších zdrojových materiálech pro digitalizaci a hlavně hledání dobového obrazového i zvukové podání. Podařilo se to nejen díky odborným kapacitám archivářů a restaurátorů, ale také díky intenzivní mezinárodní spolupráci s řadou dalších archivů," říká k restaurování generální ředitel Národního filmového festivalu Michal Bregant.  

Extase Gustava Machatého z roku 1932 se řadí k nejambicióznějším českým filmům 30. let. Hlavní roli ztvárnila tehdy osmnáctiletá Hedy Kiesler, kterou tato role proslavila po celém světě, takže i když hrála pod jménem Hedy Lamarr od 30. let v Hollywoodu, její role v Extasi pro ni zůstala osudovou.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Na jednoduchém příběhu, v němž novomanželka Eva prožije první milostné vzplanutí nikoliv s postarším manželem Emilem, ale s mladým inženýrem Adamem, rozehrál Machatý za pomoci kameramana Jana Stallicha extravagantní obrazovou oslavu vášně a lidsképráce plnou symbolů a metafor. Příběh je vyprávěn především obrazově, takže vystačí s minimem dialogů, za to hudba jednoho z nejžádanějších dobových filmových skladatelů Giuseppe Becceho zní takřka celým filmem.

Snímek vznikl v české, německé a francouzské verzi s mírně rozdílným obsazením - i díky tomu byla Extase uvedena také ve Francii, Německu, Velké Británii, Spojených státech amerických a v dalších padesáti zemích Evropy, Jižní Ameriky, Afriky a Asie.

Cílem restaurování, které probíhá pod vedením Národního filmového archivu, je uvést českou verzi filmu, a to v podobě co nejbližší té z benátského festivalu v roce 1934. Do českých kin vstoupí Extase na začátku roku 2020.

Ilustrátor, tvůrce komiksových a obrazových knih Blexbolex publikuje nejen v rodné Francii, ale také v cizině. Čtyři z jeho titulů ostatně vydalo i nakladatelství Baobab. Dnes žije na okraji Lipska, daleko od ruchu březnového Lipského knižního veletrhu. Dobře to souzní s jeho něžně hravým, inteligentním kreslířským stylem. Na prkenné podlaze Blexbolexova starého bytu a současně ateliéru se teď ale kladou do řad expresivní, černobílé ilustrace. Jsou na nich ještěři, siláci, krasavice… Jaký příběh asi dohromady dávají? 

 

Proč jste se odstěhoval do Lipska?

Dlouho jsem žil v Paříži, pak jsem se ale rozešel se svou ženou. A Paříž už pro mě začala být příliš drahá. Zároveň jsem měl pocit, že díky internetu můžu pracovat odkudkoliv. Takže kam se odstěhovat? Třeba do Provence, kam se mi ale moc nechtělo, nebo snad do Bruselu, jenže tam jsem nikoho neznal. Zato v Berlíně, tam jsem přece jen měl kontakty na pár lidí, kteří mi mohli pomoci. Nájmy v Berlíně byly tehdy takové, že jsem si mohl dovolit je platit. A co se Lipska týká, prostě jsem někoho potkal… a bylo pro nás praktičtější, když jsem se přistěhoval já sem, než aby ona šla do Berlína. Před jedenácti lety jsem se ocitl v Berlíně, a skoro deset let už žiju v Lipsku.

 

Jak se přihodilo, že jste začal spolupracovat s Baobabem?

Myslím, že na boloňském veletrhu v roce 2008 koupili práva k mému Albu lidí, což mě překvapilo, protože jsem od té knihy nic nečekal. Ve srovnání s tehdejšími francouzskými knihami z doby před deseti lety byla dost zvláštní, dokonce jsem měl pocit, že bude má poslední, ale pak na ni spousta zahraničních nakladatelů koupila práva. S Terezou a Jurajem Horváthovými z Baobabu jsem se potkal až zhruba o rok později. Spřátelili jsme se, připravili mi v Praze výstavu a já jsem viděl, jak dokážou pracovat s minimálními prostředky, a přitom docílit toho, aby to dopadlo dobře. V roce 2011 jsem pak strávil dva týdny na UMPRUM, kde Juraj učí, s jeho studenty. 

 

Jak se vám produkce Baobabu líbí?

Baobab je malé nakladatelství, ovšem i Česká republika je malá země. Váha Baobabu je proto větší, než by tomu bylo u nakladatelství srovnatelné velikosti ve Francii. Když si vezmeme takový Albatros, jedná se o velké tradiční nakladatelství, které si v době minulého režimu vybudovalo něco jako monopol. A nakladatelství jako Baobab jdou vlastně proti tomu monopolu, i když možná nepředstavují reálnou konkurenci. Tomu rozumím, to můžu ohodnotit, ale pak jsou tady věci, kterým nerozumím. 

 

Co třeba?

Je pro mě obtížné pochopit míru inovativnosti v Československu v 60. letech. Když jsem jel do České republiky a přišel do antikvariátu, pochopil jsem, že tu tehdy byli velice zajímaví umělci. Ovšem v Lipsku sleduji východoněmeckou produkci ze 60. let a uvědomuji si, že i tady se zrodila spousta nápadů, že tu byla velká kreativita. Je pro mě těžké východoněmeckou a československou školu srovnat. Z českých autorů znám třeba Jiřího Šalamouna, těžko ale můžu zhodnotit, jak se do té české tradice Baobab vepsal: ať už jako její přerušení, nebo jako navázání na ni.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Máme už rozdělení na Východ a Západ za sebou, co se knih týká? Je současná Evropa homogenní?

To si nemyslím. Na jedné straně internet šíří obrázky, rychle a globálně. Lidé, včetně umělců, si jich velmi rychle všímají a velmi rychle je také reprodukují, a tím se vytváří určitý konsenzus. Jak u komiksu, tak u knih pro děti vzniká skoro okamžitě určitá móda. Pak jsou tady ale také věci, které se dají vysvětlit hůře. Nakladatelství jako Baobab se snaží prodat své tituly v cizině, a najednou začínají problémy, protože pořád ještě existují kulturní rozdíly v porozumění obrázku. A pak se stane, že vynikající věci se z nějakého důvodu neprosadí. U Baobabu jsou knihy, které pokládám za výtečné, ale cítím – vysvětlit to nedokážu – že ve Francii neuspějí. U některých knih je přitom nepochopitelné, proč se v Německu, Francii nebo Španělsku neprodají. Můžou za to snad finanční důvody, ale také obecně politické. Přes veškerou globalizaci tady dál zůstává kulturní specifičnost. I mé knihy, které mají docela ohlas, se můžou setkat s neporozuměním, třeba v Německu. U mé poslední knihy mi nakladatel řekl: „Děti tomu ale nerozumějí.“ V Itálii to zase vůbec nebyl problém. Takže ano, kulturní rozdílnost ještě existuje – a tím lépe!

 

Zůstal tady podle vás prostor pro originalitu?

Pro mladé umělce je v každém případě těžké prosadit se, od mého mládí se v tom nic nezměnilo. Myslím si, že přes vliv globalizace se něco originálního dostává do světa obtížně. Něco, co vyjadřuje lokální nebo lidovou kulturu, naráží na jakýsi globální konsenzus. Ten samozřejmě souvisí s komerčními důvody. 

 

Věnujete se teď nějakému zvláštnímu knižnímu projektu?

Ano, je to kniha, kterou si sám tisknu. Se svým nakladatelem jsem zažil velmi kontroverzní chvíle a už toho mám dost, pořád za něco bojovat. Řekl jsem si, že mají možná pravdu a že ty věci, které dělám teď, nejsou publikovatelné.

 

To, co vidím před sebou, vypadá jako román v ilustracích. Nebo je to komiks?

Vlastně je to kniha obrazů. Na každém z nich je tvář kdesi v krajině. A o tom obličeji, o té tváři vždy vypovídá jediná věta. Kniha se bude jmenovat La Sentence. „Sentence“ v angličtině znamená větu, ale také rozsudek. Ty věty by se přitom překládaly obtížně. Není to vyjádřitelné v jazyce, je to čistě vizuální. Experimentuji a vlastně pro mě není důležité, jestli je ten smysl jasný, nebo ne. Jenom chci, aby to fungovalo, to je všechno.

 

Jak ty ilustrace vznikají?

Sám je vyřezávám z desek, na které pak nanáším barvu. Vyjde dvacet výtisků, takže to bude umělecké vydání, ne běžné. 

 

To je dost ambiciózní.

Je. Musel jsem do toho vložit spoustu energie a hodně času, takže mi to přijde draho. 

 

Máte při tom čas na pracovní závazky?

Živím se jako komerční ilustrátor, pro noviny i pro reklamu. Jenže jeden rok to jde velmi dobře, druhý rok ne, takže si musím dávat pozor s penězi. 

 

Z čeho vznikl váš pseudonym?

Když jsem začal dělat knihy, nevěděl jsem, jak to půjde. Asi jsem spíš pesimista. Myslel jsem si, že vydám třeba jen jednu knihu a pak to skončí, a nechtělo se mi obětovat své jméno. Ten pseudonym jsem si vymyslel, když jsem byl malý. 

 

Jak?

Měl jsem kamaráda, se kterým jsme si vytvořili svůj vlastní tajný jazyk, aby nám druzí nerozuměli. A když jsem uvažoval nad pseudonymem, najednou jsem si na to vzpomněl. V jistém smyslu jsem se znovu napojil na dětství. Protože i když dělám také ilustrace pro dospělé, řekl bych, že všechno, co dělám, pramení z dětství. Ta radost, kterou cítím, když vidím své obrázky vytištěné, ta je vlastně velice dětská. Studoval jsem dějiny umění, naučil jsem se, jak kreslit, setkal jsem se s umělci, bylo to všechno velice zajímavé, ale vlastně se mě to příliš nedotklo. Ale když se zamyslím, odkdy jsem umělcem, je to velmi jednoduché – od dětství. Uviděl jsem obrázky od Disneyho a začal jsem je kopírovat…

 

Jaký je váš vztah k jazyku? 

Mimořádně složitý. S komunikací mám velké potíže. Když mluvím o své práci, jde to snáz, ale je fakt, že se ji pokouším vyložit už desítky let. Ale když mám třeba někomu vysvětlit, proč mě něco štve, narážím na extrémní potíže. A jak se tohle snažím zvládnout ve svých knihách? Snažím se používat co nejméně jazyka. Nejsem literát, jsem založený vizuálně. A co se týká vztahu obrazu a slova, dějí se mezi nimi opravdu podivné věci, to mě nepřestává překvapovat, skoro šokovat. V jistém smyslu je to blahodárné, protože se snažím ten šok, tu chybu ukázat. 

 

Nicméně vaše knihy vycházejí ve vaší mateřštině?

Ano, francouzsky, protože to je jazyk, který ovládám nejlépe. Francouzština je také jazyk, ve kterém uvažuji, a kulturně jsem Francouz. Teprve v Německu jsem pochopil, jak hluboce jsem Francouz. Někdy je to hrozné.

 

Proč?

Protože člověk, pokud se pohybuje ve vlastní kultuře, o sobě zase tak moc neuvažuje. Bere sám sebe jako individualitu. A pokud se ocitne v prostředí, které je odlišné, protože přese všechno francouzská a německá kultura jsou jiné, nastane překvapení. Nečekal jsem to. Kdybych přijal německé občanství, usnadnilo by mi to tady život. Třeba ve styku s úřady. Při hlubším pohledu to ale nedává žádný smysl. Nejsem Němec.

 

Je pro vás Lipsko exil?

Ne, není to přechodné místo, zůstávám tady. Navázal jsem tu příliš silné vazby, žiju tady sice s obtížemi, na druhé straně je to příjemný život. Jestli je to exil? Když jsem odjížděl do Berlína, chtěl jsem doopravdy opustit Francii, už jsem jí měl dost. Takže idea exilu – ano a ne. Vztahy s Francií mám velmi silné, pracovní i s přáteli. A v budoucnu stále počítám s Francií, kde budu asi jednoho dne znovu žít, určitě spíš než v Německu. To se týká mé profesionální dráhy, u soukromého života to tak jasné není. 

 

Jaké projekty chystáte v budoucnu?

Jde o sérii pěti knih pro nakladatelství Albin Michel, zatím jsem vydal tři a dvě mám ještě udělat. 

 

Ten černý kocour z knihy Maître Chat (Kocour v botách) připomíná Mikeše.

Je to Mikeš. Jenže v mé vlastní verzi. A tenhle můj kocour je daleko zlomyslnější. Knihu jsem dedikoval pohádkáři Charlesi Perraultovi, Josefu Ladovi a Michailu Bulgakovovi. Co se charakteru týká, ten kocour má blíž k Bulgakovovi než k Ladovi. 

{/mprestriction} 

Autor je spisovatel a překladatel.

 

Blexbolex (*1966), vlastním jménem Bernard Granger, je francouzský ilustrátor a autor komiksových knih. Studoval na École des Beaux Arts v Angoulême. Ve své práci, inspirované meziválečným designem, propojuje staré tiskařské metody s novými formami a technikami. Vytváří tak zcela osobitý a charakteristický styl, který vtiskl do mnoha knih pro děti i dospělé. Jeho Album lidí (č. 2009) bylo na Lipském knižním veletrhu v roce 2009 vyhlášeno Nejkrásnější knihou světa a za knihu Roční období (č. 2013) získal v roce 2010 Cenu německých knihkupců.

Fínske ozbrojené sily obdržali prvé štyri exempláre nového opancierovaného viacúčelového vozidla Protolab 6×6 PMPV (Protected Multi-Purpose Vehicle). Uzatvára sa tým desaťročný vývoj, na ktorom spolupracoval jeho výrobca, ktorým je firma Protolab Oy a verejná univerzita LUT (Lappeenranta University of Technology). Došlo tak k reálnemu spojeniu špecialistu na navrhovanie balistickej ochrany na mieru pre civilné aj vojenské vozidlá s výskumom a vývojom vo vysokoškolskom prostredí.

Rada „Kruhu přátel odkazu J. Foglara“ ve složení Jiří Stegbauer – Jura (editor), Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Zachariáš – Pedro připravuje od roku 2009 takzvané Sborníky nezávislých foglarovců; právě se dostal do prodeje osmý.

Uveden je textem Pavla Hoška Poselství žlutého kvítku mezi námi a pozvánkou na výstavu Malý čtenář v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku, která se koná do 27. října. Obrazy ze spolupráce Burian-Foglar jsou součástí stálé expozice tohoto muzea.

Jiří Zachariáš pojednal o Foglarových vlivech na specifiku českého skautingu a mimo jiné ve své stati připomněl, jak blízko má Foglarovo pojetí ke Komenského „škola hrou“.

Poznámkovým aparátem doplněný text Ivo Jiráska Foglarovské světy se zamýšlí nad užíváním a definováním pojmů foglaring, foglarismus a foglarologie.

Sborník dál upozorňuje na doplněné vydání Obrazového soupisu díla Jaroslava Foglara, které v rozsahu 350 stran připravili Luboš Trkovský a Miroslav Škvára, jenž je i autorem pojednání o zapomenutém dokumentárním filmu V říši sedmé velmoci (1940-1941) o výrobě novinové přílohy Slovíčko a časopisu Mladý hlasatel: ve snímku se objevuje i redaktor časopisu Jaroslav Foglar. Miroslav Škvára věnoval dvě postupně získané části tohoto výukového filmu Národnímu filmovému archivu a Sborník přetiskl 24 záběrů: na jednom jsou i Foglar s redaktorem Karlem Burešem.

Roman Šantora a Martin Pecina jsou autory textu Jak vznikaly Rychlé šípy, který pochází z Albatrosem nedávno vydaného velkoformátového tisku několika pokračování Rychlých šípů

Kolektiv autorů: Sborník nezávislých foglarovců 8Následující kontroverzní kapitola Nemilosrdná provokace agenta Bureše je z knihy Jiřího Zachariáše Stoletý hoch od Bobří řeky, jejíž druhé, doplněné vydání vyjde ještě letos, a dovětek napsal Jura Stegbauer pod titulem Oslava konfidentů Státní bezpečnosti? aneb Proč jsem nevydal Burešovy vzpomínky. (Dotyčné vzpomínky V týlu s Foglarem ale vydalo jiné nakladatelství.

Osmnáct let přerušeným pracovním vztahem malíře Václava Junka a Jaroslava Foglara se zabývá stať Mildy Čepery doplněná snímkem kopie strojopisného dopisu spisovatele výtvarníkovi z prosince 1966.

Za těžiště publikace lze považovat práci Petra Vylety, jenž detailně komentuje Foglarovy deníkové záznamy ohledně celé řady jeho lásek. Snad se redakce Sborníku neurazí, uvedu-li zde příjmení aspoň některých z těch dam: Kalousová, Voldřichová, Bittnerová, Žaludová, Branišová, Vyletová-Kubecová, Matulová, Mincová, Martínková. Jiří Zachariáš připsal ke stati navíc dovětek o Foglarovu vztahu ke zdravotní sestře Martě L., kterou autor poznal na jaře 1951 po druhé operaci kýly, a o jeho vazbách k dalším ženám v tomtéž období Naděždě Weberové a Jarmile Chládkové. Posledně zmíněná dokonce u Foglarů, a tedy v přítomnosti jeho matky, závěrem roku 1952 slavnostně povečeřela. Sborník také přetiskuje rukopis básně, již Foglar zdravotní sestře Marii napsal a která začíná: Tichý a slunný tehdá den byl...

Záslužný a veskrze zajímavý je i další článek Jiřího Stegbauera se soupisem dvaačtyřiceti Foglarových článků v Lidové demokracii 1970-1971. Dodejme, že koncepci této Foglarovy rubriky navrhl roku 1970 redakci novin právě Jiří Stegbauer. Nějakou dobu vydržela, ale koncem roku 1971 přišel zákaz Foglara otiskovat a Stegbauerovi byla vzápětí zrušena pracovní smlouva. Sborník přetiskuje snímky devíti z těchto článků a zveřejňuje sérii následujících Foglarových textů k šestnácti „nálepkám“ jeho oddílu: poslední článeček vyšel 22. ledna 1972.

Až fascinující je následující srovnání šesti Foglarem kreslených variant řad třinácti „záhlaví“ k jeho slavným „bobříkům“. Jde o verze ze Slovíčka let 1934 a 1968 (vzájemně odlišných), z vydání Hochů od Bobří řeky z roku 1969, ze Zápisníku 13 bobříků (záhlaví zde poprvé roku 1970) a právě z oné rubriky v Lidové demokracii.

Jiří Zachariáš chválí v dalším textu knihu Klub zvídavých dětí. Jaroslav Foglar a Protektorát (2018) a k jeho textu připojuje Poznámku Zdeněk Bauer. Jan Machálek je autorem článku Utajený návštěvník, doplňují jej fotografie jeho manželky Zuzany. Následuje ne zcela smířlivý text Josefa Bláhy – Řešetláka o knize Evangelium podle Foglara a reakce autora knihy Pavla Hoška. A Ivo Jirásek píše v následující studii o Foglarem vymyšlené hře Alvarez.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Spisy StB, ale nejen ony jsou za otevřeným dopisem Jiřího Stegbauera Jaroslavu Čančarovi. Nikoli bez souvislosti je text doplněn ukázkou z dopisu, který roku 1945 napsal Foglarovi Zdeněk Burian. Jiří Stegbauer přispěl i závěrečným článkem Bohoušek – web nenávistných foglarovců?

Na zadní straně sborníku najdeme třetí pokračování Hrnčířovy komiksové adaptace jeho vlastního románu Ostrov Uctívačů ginga. Více pokračování bohužel Marko Čermák nenakreslil, tohle je poslední. Jen doufejme, že není posledním ani tento osmý Sborník nezávislých foglarovců.

 

Kolektiv autorů: Sborník nezávislých foglarovců 8. Připravila redakční rada Kruhu přátel odkazu J. Foglara. Nakladatelství Ostrov. Praha 2019, 64 stran.

Ho či Minovo město je rušná desetimilionová metropole Vietnamu. Dříve nesl jméno Saigon a dodnes se tak nazývá jedna z jeho čtvrtí. Právě ke starým domům Saigonu odkazuje krásná rezidence architektonického studia a21studio s názvem Saigon House. Na domě, při jehož tvorbě se architekti inspirovali členitými starými vietnamskými paláci, zaujme hlavně skladba materiálů. Najdete zde […]

The post Jak se bydlí ve Vietnamu appeared first on Nazeleno.cz.

Pražský arcibiskup Dominik Duka reagoval na prohlášení 26 kunsthistoriků, který jsme nedávno publikovali (ZDE), kteří odmítli obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. "Text Vašeho dopisu nejenom vykazuje neznalosti určitých okolností vzniku Mariánského sloupu, ale občas mi připadá, jako by byl ve svém obsahu a formě inspirován myšlenkami, které by spíše zapadly do jiné doby," napsal Duka. Jeho otevřený dopis přinášíme v plném znění.

Vážení představitelé vědy a odborníci na dějiny umění; páni profesoři, docenti a vědečtí pracovníci,

skutečnost odvolání původního rozhodnutí zastupitelstva o znovuobnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, které je podle mého laického soudu sporné a organizované lidmi, kteří určitě nevykazují historické ani kunsthistorické vzdělání, mě zaráží. Plně však respektuji Vaše rozhodnutí nesouhlasit s obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Mé stanovisko k této věci naleznete v otevřeném dopise bratru Pavlu Černému, emeritnímu předsedovi Ekumenické rady církví.

Co mě však v případě vaší iniciativy udivuje je text Vašeho dopisu, který nejenom vykazuje neznalosti určitých okolností vzniku Mariánského sloupu, ale občas mi připadá, jako by byl ve svém obsahu a formě inspirován myšlenkami, které by spíše zapadly do jiné doby.

Mariánské sloupy nás ve své historii musí zákonitě přivést až do dávné Zaragozy, k Madonně del Pilar, která se legendárně váže k působení sv. Jakuba Staršího. Ale také je odpovědí na žádost jejich matky o první místa v Ježíšově Království, kdy se Kristus v odpovědi ptá: “budete pít kalich, který piji já?”. Legenda říká, že sv. Jakub odpověděl na setkání s Pannou Marií slovy “mohu” a vrací se do Jeruzaléma, kde vydává svědectví jako první popravený apoštol. Nebudu se tu zabývat otázkou pravdivosti legendy, ale skutečností, že tu vzniká tradice, která prorůstá dějinami. Symbol Panny Marie na sloupu se stal důležitým v období reconquisty, kdy si obyvatelé Pyrenejského poloostrova vydobyli svoji samostatnost a nezávislost, a jako takový se v různých formách promítá i do dalších oblastí kultury a umění dodnes.

Pokud hovoříme o vídeňské inspiraci pro pražský sloup, je třeba také říci, že inspirací pro vídeňský mariánský sloup byl pilíř s Madonnou z gotické části poutní baziliky v Mariazell. Víme také, že historie této baziliky se podle legendárních zpráv váže k  moravskému markraběti Jindřichovi a knížeti sv. Václavovi. Vím, že tyto otázky nemusím více rozebírat, protože hovořím k poučené společnosti. Dovolte mi však jednu otázku: cyrilometodějská misie, křest v Řezně a Pasově, spiritualita benediktinů, cisterciáků, mendikantů a barokní kultura - to všechno vrostlo do české kotliny a není to součástí zmíněné pietas Austriaca? O které jsem měl možnost přečíst řadu publikací vašich kolegů, se kterými se určitě stýkáte? Jak bychom v takovém případě měli hodnotit vliv luterské a kalvínské reformace i další vlivy z 19. a 20. století na našem území?

Nechci vám říci výtku, která se řekne každému, kdo uchraňuje jiný názor, jen se zeptat - to skutečně chcete uzavřít českou kotlinu před kulturními, spirituálními a náboženskými vlivy z Evropy jen do našeho českého kotle a připravit nás tak o skutečné obohacení z interakce s jinými tradicemi a kulturami?

Odpusťte mi tato slova, protože mnohých z vás si opravdu velmi vážím a upřímně si nedovedu ve svém nitru srovnat, že jste k takovému textu připojili svůj podpis. Nepopírám autenticitu Vašeho názoru a právo nesouhlasit, ale myslím, že tento text svou formou i obsahem až příliš připomíná známé podpisy petic či prohlášení z dob, které před třiceti lety skončily.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Omlouvám se vám všem, kterých jsem se tímto příměrem dotknul. Uvědomme si však, že doba ve které byl pražský sloup vztyčen byla zcela jistě dobou náročnou a problematickou. Přihlédneme-li ke všem událostem, které se odehrály předtím, nemůžeme říci, že vývoj událostí v českém království od roku 1618 byl cestou  k toleranci a demokracii; naopak vidíme, že města ztrácí svou pozici, společnost se pod tíhou partikularismu drolí, že to byla doba, která usilovala o jedno: “čí vláda, toho náboženství”, a náboženství tu bylo použito především jako určitý ideologický rámec.  

Jsme dětmi těch, kteří v této době rozhodovali a jednali a nikdo z nás neví, na čí straně stáli jeho předci. Jedině objektivita, pravda, tolerance a úcta k druhému jsou cestou do budoucnosti, zvláště pak v situaci, kdy naše země stojí na křižovatce, kdy se potácí ve složitých vnitřních napětích, a kdy nezná z tohoto bábelu cestu. Proto ve vertikále, směřující k Bohu, vidím určitou naději a výzvu.

Děkuji za porozumění.

Dominik kardinál Duka,
Arcibiskup pražský